ČÁST 1.

Julie bydlela na Bond Street, tedy vcelku rušné ulici, takže se po nocích, když se pozdě večer vracívala z práce domů, nemusela sama bát, okolo jejich bloku se pořád něco dělo. Jenže onu noc bylo všechno jiné. Vrátila se z náročné pracovní cesty do téměř vybíleného bytu. Hm, John si tedy opravdu pospíšil, pomyslela si, jakmile otevřela dveře do svého apartmá. Na chvíli dostala až strach z hluboké tmy, která panovala v tom krásném bytě, kde se měli s Johnem tak dobře, plánovali dokonce i zásnuby. Kdyby nebylo té jeho mladé kolegyňky v jeho firmě, kterou považovala za pitomou naivku, dnes by s ní John určitě byl. Na její narozeniny. Náhle jí však z jejího nostalgického snění vyrušil skřípavý zvuk. Trochu se vyplašila, ale se skrytou zvědavostí postupovala blíž na místo, odkud podivný zvuk vycházel. Obešla křeslo, její kroky vedly přes perský koberec až ke dveřím koupelny. Ve vzduchu byl cítit prapodivný zápach něčeho nespecifikovaného, to morbidní ticho ale jakoby jí něco naznačovalo.

Chichichichi, ozvalo se z koupelny, chichichichi… a znovu…Julii se strachem rozšířily oči, celá bledá najednou nevěděla, co má dělat. Najednou nemohla ani najít vypínač světla,očima bloudila po stěnách a ne a ne ten malý čudlík najít, až se jí zdálo, jakoby se ocitla v úplně cizím bytě. No tak, nepanikař, říkala si a pak namátkou hmátla vedle na římsu krbu pro mramorovou sošku Afrodité a pomalu jako lupič se blížila odhalit to strašlivé chichotání v její vlastní koupelně.

Crrrrr!!!! ... Skoro jí spadlo srdce do kalhot. Málem zapomněla dýchat jak moc se lekla. Poplašeně se otočila na druhý konec obývacího pokoje, kde zuřivě vibroval její telefon. Co teď? Nechat tajemnou příšeru v koupelně? Ale co když jí volá John? Nervozně začala poklepávat soškou o strachem zpocenou dlaň. Notak, notak, uklidni se. Spěšně přímo proběhla pokojem a chňapla po telefonu s kamenným zrakem stále přibytým na dřevěné dveře naproti. Zhluboka se nadechla: Tady Julie, ano? ………

... A ticho. Ještě zaslechla, jak kdosi na druhé straně hlasitě oddechuje, pak se spojení přerušilo. Nevěřícně zakroutila hlavou a položila mobil na své místo. Byla zvyklá a nepřikládala takovému jednání žádnou důležitost. Tohle se jí stávalo často. Znovu se začala soustředit na koupelnový zvuk, když ji napadlo, že by si vlastně mohla rozsvítit. Za světla by se určitě tolik nebála. Jak se blížila k vypínači, uslyšela matný ťukot na venkovní dveře. Její dveře. Krve by se v ní nedořezal. V tom tichu, které se ozývalo mezi ponurým ťukáním a hrobovým tichem slyšela vlastní zrychlený dech tak nahlas, že jí to samotnou vylekalo. Mramorovou sošku vyměnila za kuchyňský nůž, který měla pro případ napadení v bytě uložený pod botníkem. Zvláštní zvyk, ale to Julii v ten moment vůbec nezajímalo. Pevně jej sevřela v dlaň a otevřela dveře. …Panebože…

Málem nemohla uvěřit vlastním očím. Johne, Johne, jsi to ty? Oči se jí rozzářily a už už ho chtěla obejmout, když v tom zpozorovala, že tu něco nehraje. Teprve teď si uvědomila, že v samé radosti nad přítelovým návratem nezaregistrovala, jak mu mobilní telefon vyklouzl z bezvládně visící ruky. Jeho krásná, vždy usměvavá tvář byla bílá jako stěna a zelené kamenné oči tupě hleděly někam za ni. Neváhala a spěšně zvedla upadlý telefon, na kterém velkými červenými písmeny blikalo její jméno. Najednou se ozvala strašná rána. Byl to John, který spadl rovnou před sebe a málem ji s sebou smetl. Jen tak tak stačila uskočit. Hrozivým hlasem vykřikla, protože za Johnem se rozprostíraly obrovské kaluže krve… znatelné stopy krve mrtvého. Pomalu zvedla zrak od těch červených rybníků až k jeho tělu, ve kterém trčel obrovský kuchyňský nůž, přesně takový, co má v kuchyni na lince. Přesně takový, který ještě před chvílí křečovitě svírala v ruce.

Kde je? Kam se poděl? Ten nůž, co držela? S hysterickým pláčem se sesunula k bezvládnému tělu. Její čisté oblečení pomalu nasákávalo krví. V momentě, kdy se odvážila dotknout kudly zabodnuté do jeho těla, se otevřely dveře a na chodbu vstoupila paní Parkinsonová, její dlouholetá sousedka v důchodu.
- Slyšela jsem nějakou ránu, slečno…
Ale zbytek už nedopověděla. Vyvstanul před ní hrůzný krvavý obraz mrtvoly ležící na břiše s obrovitým kuchyňským nožem v zádech a vyděšené Julie s výrazem přistižení při činu.
- Paní Parkinsonová, zašeptala a její oči se zúžily jako kočce
…Já to nebyla…

Konec první části.