ČÁST 2.
- Dítě, co to tu proboha vyvádíš?
Paní Parkinsonová asi tak stoletá stařenka, za jakou ji vždy Julie považovala, se zachytila okraje dveří a hluboce, až téměř neuvěřitelně se předklonila, jako by děsivému divadlu chtěla být co nejblíže. V jejích očích hrály podivné plamínky, když se jí mladá žena pokoušela s přerývaným pláčem a hořekováním vysvětlit, jak je možné, že nůž, který držela předtím v ruce již nemá, ale je… tam… tam…
- Já vím, dítě, pojď, uklidíme ho...
Udělala několik kroků k protějšímu bytu, cestou sebrala velký černý pytel, který se povaloval na zábradlí chodby a s tajemným úsměvem, který Julii naháněl strach se těžce sklonila u Johna.
- To je on, viď? Ten tvůj milý…podotkla a letmo se dotkla přímo nože, jenž muži trčel v zádech.
Julie nebyla schopna jediného slova. Co se to děje? Ta stará příšerná stařena, co mívala v bytě tolik koček a nenáviděla, když chodívali s Johnem pozdě v noci z večírků domů, nenáviděla, když si zvali návštěvy přátele, několikrát jim dokonce oznamovala, ať raději dělají, že neexistují, že nechce mít s TAKOVÝMI sousedy nic společného, tak ta, přesně ta stará ježibaba, jak ji John sám nazýval, která měla panický strach z krve, ta Parkinsonová teď říká, ať ho strčí do velkého černého pytle, pomůže jí ho odklidit, smazat stopy…ne, ne, ne…je to přinejmenším moc divné.
V momentě, kdy se jí Julie chtěla zeptat, jak je možné, že se člověk dokáže tak rychle zbavit strachu z něčeho, čeho se celý život obával a také jí požádat, ať raději zavolá policii, že se to musí všechno vyřešit, nikoli však hozením mrtvoly do pytle a zahrabáním kdovíkde, uchopila stařecká ruka na pohled vetché ženy nůž a rychlým pohybem ho z tuhého těla vytáhla.
Julie vykřikla.
- Tak, ty malá potvoro, jeden po druhém, rozumíš? Jeden po druhém…
Téměř žíznivě se vztyčila ke schoulené a na smrt vyděšené Julii.
- P..P..Paní…P…
Nebyla ze sebe schopna vydat jediného hlásku, jen úsečně koktala a rukama šmátrala po něčem, čeho by se mohla zachytit, s čím by se mohla před tou…ano…to byla ona…před tou VRAŽEDKYNÍ uchránit.
- Proč? Co jsme vám udělali?
- Všechno, drahoušku! Už to, že jste se sem vůbec nastěhovali!
- Cože? Jak to myslíte? Zprvu jsme vám pomáhali zalévat květiny, uklízeli, chodili pro nákupy, nepamatujete?
Zamyslela se, jakoby ji chtěla ubezpečit dalším pádným argumentem, ale náhle si uvědomila, že tohle všechno obstarávala jen ona, John nikdy. Stařena jakoby ji četla myšlenky a vítězoslavně se zašklebila.
- On nikdy, dodala a lehce si odplivla nad tělem v krvavé kaluži
- Ne...on byl vždycky v práci…profesor, měl hodně práce, trávil v knihovnách hodně času, byl hodně vzdělaný, měl…
Julie se Johna snažila všemožně obhajovat, nebylo jí totiž zcela jasné, proč na ní paní Parkinsonová tak útočí, když ví, že John byl dobrý a poctivý člověk, který kdyby byl býval měl více času, určitě, ale určitě by si pro tu starou paní čas našel, ale protože byl neustále zaneprázdněný, často jí samotné říkal, že dnešní noc bude trávit v univerzitní knihovně nad studiem matematiky, zařídila si vždy jiný program, třeba dámskou jízdu. Kdo by taky chtěl být sám v prázdném bytě…
- Ach drahoušku, jsi na takovém omylu, zašeptala stařena a znovu se proti ní vzepjala s tím ohavným nástrojem.
- Ne! Vykřikla Julie a snažila se rukama překrýt obličej
- O nocích, kdy ty jsi naivně opouštěla byt v domnění, že tvrdě pracuje, si sem vodil studentky, takové mladé holčičky to byly, myslel si asi, že jsem už i slepá a hluchá. Kdo to měl poslouchat, téměř každou noc, ten bídák a ty…naivka! NAIVKA!
- Ne…ne…nééé! Rozkřičela se mladá žena a pokusila se z posledních sil postavit.
Najednou se s ní však celý svět otočil a ona upadla někam, do něčeho měkkého a příjemného. ..

Otevřela oči.
Byla v posteli. Za okny nový den. Zdálo se jí to. VŠECHNO se jí to jen zdálo!

Zkontrolovala pro jistotu koupelnu i hlavní dveře, sošku Afrodité i kuchyňský nůž. Když nalezla vše v naprostém pořádku, otevřela okna dokořán a nasála příjemný ranní londýnský vzduch. Krásné léto a zlé sny, pomyslela si, ale rychle nějakou analýzu svého snu hodila za hlavu, jelikož na podobné výmysly nevěřila. Šla do šatny a začala si vybírat vhodné lodičky, v kterých dnes půjde do práce. Vždy začínala ze zdola.

Aha, John si vzal dnes modrou košili…pousmála se a zamířila s vybraným kouskem červených botek ke kuchyňskému stolu. Teprve tam si všimla papírku, který ležel ledabyle pohozený na stole. Na něm velkým zeleným písmem (Johnovým) bylo napsáno:

Miláčku, dnes vyučuji navíc za dva mé nemocné kolegy. Zdržím se ve škole do večera a pak budu muset nastudovat ještě nějakou novou látku do příštích týdnů. Domů dnes nepřijdu, můžeš se jít bavit s děvčaty! Také tě miluji, John.

Julie se zarazila. Lodičky jí upadly na podlahu a ona se téměř jako v transu rozběhla ke vchodovým dveřím, vyběhla na chodbu a spěšně zabušila na dveře Pauly Parkinsonové.
Za půl druhé minuty se konečně otevřely a v nich stanula milá prošedivělá paní se zlatavou kočkou v náruči.

Julie, jejíž srdce bušilo až v hrdle, bezmyšlenkovitě a tak, jako kdyby o sobě vůbec nevěděla rychle a se strnulým výrazem v obličeji vyhrkla:

- Musím NĚCO vědět!

Konec druhé části.