Řekněme, že jsem se seznámila s jedním cizincem, který, řekněme, že bydlí kousek ode mě. Dejme tomu, že tento cizinec, budeme mu říkat třeba Paul, který pochází kupříkladu z Brazílie, mě seznámil se svojí kamarádkou. Sešli jsme se v jednom malém zapadlém viném sklípku, bavili se o svých zájmech, probrali životní otázky. Možná jsem se dozvěděla i něco o oné tajemné dívce, která seděla po mém pravém boku. Představme si ji jako vysokou, krásnou ženu s pronikavě zelenýma očima, které mě propíchly, prozkoumaly a s jakousi tajuplnou něhou mísící se s nepojmenovatelnou přísností, zamířily přímo na moje oči a jednu dlouhou vteřinu tak zůstaly. Představme si ji jako ženu s těmi nejkrásnějšími zrzavými vlasy splývajícími až pod ramena, ledabyle se kroutícími do vlnek a zaplavujícími celý prostor kolem jejího bledého obličeje bez sebemenšího náznaku pih.

Pravděpodobně mě tato až nadpřirozená osoba zajímala a děsila zároveň natolik, že jsem se na ni po celý večer snad ani jednou nedokázala podívat. Vtipkovala jsem, samozřejmě anglicky, s Paulem, smála se, vypouštěla z úst kdejaký nesmysl a přitom stále cítila její tichou omamnou přítomnost, které jsem se snažila ze všech sil ubránit.

Asi jsem i vypila velkou spoustu bílého sladkého vína, které pořád přibývalo, bylo mi doléváno a já jej bez sebemenšího zaváhání pila a pila. Používala jsem ho jako jakousi berličku v takto nezvyklé a pro mě nové situaci a nahrazovala jím nedostatek nikotinu, kterého se mi v nekuřáckém prostředí nedostávalo. Možná se ale stalo něco zvláštního a já se až na rudnoucí tváře a hořící čelo necétila vůbec opilá.

Zaplatili jsme třeba o půlnoci, vyšli jsme ven, kde v tu samou chvíli začaly z nebe padat nekonečné chomáče bílého ledového sněhu. Schovali jsme se do nějakého vjezdu a mezitím co jsem si dopřávala vytouženou cigaretu, vzrostla trapnost situace až nad únosnou mez. Věděla jsem, že musím jít domů, koneckonců měla jsem už hodinu zpoždění, ale zároveň jsem se nemohla ani pohnout. Asi mě ještě přemlouvali, abych šla s nimi a já byla nekonečně nerozhodná. Jemu jsem podala ruku, objali jsme se, řekli si nějaké to bye bye a see you soon a konečně, snad po celé věčnosti jsem se podívala na ni, sjela pohledem celou její dokonalost a upřela pohled přímo do jejích obrovských nachových očí, ona přistoupila ke mně tak blízko, že jsem ji mohla téměř cítit a naše rty se na zlomek sekundy setkaly v neskutečném objetí. V tu chvíli musel můj puls překročit maximální možnou hodnotu.

Dejme tomu, že se v dáli objevil autobus, který mě vysvobodil ze sna a vrátil do reality, já se rychle rozloučila a utíkala na zastávku nehledě na auta, kterým jsem se na poslední chvíli vyhýbala.

Co kdyby se to vážně stalo?