Malé dítě má rádo hračky, které svítí a vydávají zvuky, stejně tak i ty prahneš po něčem, co uspokojí tvé oči. A nejen je! Uspokojí to také tvůj chtíč zahrát si. Zariskovat. Chceš zažít nějaký adrenalin, když ti mizí čísílka z displeje. Prohráváš. Nadáváš. Třískáš pěstí do stroje. Ta svině ti zas nedala. Ale ona ti přece musí dát! Vždyť už jsi ji „nakrmil“. Vrazil jsi do ní několik stovek. Teď už je řada na něm, aby ti dal zpátky. Představuješ si to naivně jako nějaký směnný obchod. Nepochopíš, že tady jde o něco jiného. Tady jde o to, aby zbohatli jiní. Marně ti vykládám o počítačovém naprogramování, které vymysleli chytří lidé proto, aby se obohatili na závislácích. Ty jsi závislák, nevím, proč si to nechceš připustit. A povídám dál. Už nevzrušeně. Už mě nebaví zvyšovat hlas, dramaticky mávat rukama a tvářit se nešťastně. Jsou to tvoje peníze. Ty jsi tady ten rozumný, ten chytřejší. Ne, nepřemlouvej mě, abych si šla hodit taky. Nechci. Nezajímá mě to. Nechci tomu hlavně propadnout jako ty. A sedět tady klidně sama, do rána a vidět jen měnící se obrázky. Třešničky, hvězdičky, jokery. Ne, díky. Já už jdu domů, ty asi nejdeš, že? Tak jo, jdu. Že ti nepřeju výhru? Mám zas spustit marný monolog o naprogramování? A to víš, že ti to nepřeju. Kdo by ti přál, abys tady seděl a prohrával všechno, na co si vyděláváš měsíc. Proč vstáváš každé ráno 4:30? Proč se v práci dřeš? Proč tam vůbec chodíš? Abys to tady hodil do stroje a prohrál to za pět minut? Porovnej si pět minut zábavy a dvanáct hodin práce. A řekni mi, jestli ti to stojí za to. Jestli jo, tak já už mizím a klidně i navždy, ty už mě nepotřebuješ. Nepotřebuješ nikoho, máš sám sebe a automaty. A alkohol k tomu. Je něco krásnějšího? Přemlouvání máš marné. Nezůstanu tady. Já že ti přináším štěstí? Co je to za blbost? Prohrál jsi za tři a půl minuty tisíc korun. Co chceš ještě? Ha ha ha. Tys chtěl vyhrát? Člověče, ty jsi k smíchu. Jaká ubohá výmluva! Proč jsi chtěl vyhrát? Nemáš dost peněz? Trpíš nouzí? Nemáš co jíst? Kecy, kecy, kecy. Kdybys měl tak málo, jak tady teď tvrdíš, nenašel bys v kapse tisíc korun, které jsi teď prohrál za 210 sekund. Dvě stě deset sekund, to jsou ty tři a půl minuty, člověče. Vás matiku ve škole neučili? Ne, učili, nebudu tě podceňovat. Nezasloužíš si to ode mě, dal jsi mi život. Ok, já už budu mlčet. Je to tvůj život. Ty jsi jen zaslepený a vidíš jen obrázky. Těšíš se na moment, kdy se ti ozve výherní melodie. To budeš na okamžik rád. To budeš šťastný. To se budeš usmívat. Ale stejně mu to vrátíš, tomu automatu. Z té radosti ho zas nakrmíš a pak půjdeš zdrceně domů a budeš ráno nadávat, že ti ten zkurvený krám nic nedal. A bude tě bolet hlava. Nám řekneš, že už tam nepůjdeš, že s tím končíš. Ale už večer tě to tam bude táhnout a asi tam i půjdeš. A já si zas připravím monolog, trošku pozměním slova, abych to oživila, ale stejně mě zas neuslyšíš. A tak je to pořád dokola. A já se maskuju větou, že se stejně do pár let odstěhuju a může mi to být jedno. Ale kolik je v tom pravdy?