Ranní přírody symfonie
a mé oči tonou dojetím,
krajina plná hnoje
a těžních věží stín.

Hnijeme v ráji,
který tady nebyl,
těžní věže stojí
a čas je nezabil.

A lidstvo tleje,
utápí se v čpavku,
proklet každý je,
kdo nedá si ohlávku.

A mně je tu smutno,
ztrácím motivaci,
vše změnit je nutno,
vyústilo to v deviaci.

Zornice mých očí
pohltil oceli prach,
prostoupil mnou zločin,
obmyl moči pach.

Kdo do té pasti skočí,
kdo se neupije,
copak není zločin,
že tady lidstvo žije?

Uhelné tóny, písně smutku,
odplata za haldy špatných skutků,
umírá Matička, bez pláče, bez dětí
a my sami jsme svými oběťmi.

A my sami hoříme na hranici,
chystáme sobě svou šibenici,
a my plémě prolhané,
smrt nás tu nemine.
Barbora Macurová

Kouzlo stáří

Když duše pláče,
nechej ji jít,
je jako ptáče,
co neumí snít.

Vylétla z hnízda bez objetí,
a s tíhou hříchu daleko nedoletí
a s lehkostí lásky
nepozná vrásky.

Slzy jsou krásné jako ty květy jara,
co na tom, že už je duše stará,
zsinalá věkem s bílými vlasy
na podzim života sklízí skutků klasy,
ach, jak je nádherná!

Dýchá na mne ta lidskost zestárlého dítěte,
ve tváři čtu romány o světě
a mé nitro svírá se dojetím,
bůhví, zda též tak poletím,
až jednou, až přijde čas.

Zavírajíc oči, ukolébavka pro duši
rozléhá se v uších
a vůní kvete ráje zahrada,
stáří se mládím přelévá
a den smrti noci ukrádá,
života naděje ozařuje,
smrt poražena, upadá.

Živote, Tvá síla tak záhadná,
Ty živle živlů všech,
na porozumění neznámá
znáš odpověď,
Tobě smím chválu pět,
Tys stezek osudů spleť.
Barbora Macurová