Seděla u okna s koleny pod bradou a dívala se na svět, který jí tak ublížil. Nebo si to aspoň myslela. Slzy jí stékaly po tváři a rozmazávaly jí líčidla, bez kterých se nemohla dříve obejít. Teď jí bylo ale jedno jak vypadá. Nezáleželo jí na ničem. Na ničem podstatném. Přála si jen jedno. Aby ten zničující pocit, který drásá její duši na kusy, nadobro zmizel.
Proč to udělala? Sama neví. Ona za to přece nemůže. Jenom se bránila. „Je to zlá věc. Nesmíš na ni nikdy sáhnout! Ublížila by ti.“ Tohle jí vždycky říkával táta, když byla malá. Věděla, že na tu zbraň nesmí sáhnout, ale taky věděla, že když to neudělá, ublíží ji. Krev, která ještě před chvílí stékala po stěně, zaschla. Podívala se na své droboučké ruce. Za nehty měla kůži. Dívala se na ně dlouho a její sténání se měnilo v hysterický pláč. Zbraň ležela na podlaze. Nechápavě se na ni podívala. V očích měla tolik otázek.
Ke kuchyni vedly krvavé stopy. „Jsi moje holčička.“ Tuhle větu už nikdy neuslyší. Oči ji pálily jako čert. Promnula si je chvějícími se prsty. Všude byly střepy z rozbitého nádobí. Zeď byla pokryta rudými otisky rukou. Ona za to nemůže.
Vrátila se do pokoje. Zvedla zbraň a chvíli si ji prohlížela. Je jen jeden způsob jak to udělat. Rychle. Přiložila zbraň ke spánku a stiskla spoušť. Její bezvládné tělo kleslo k zemi. Už je pryč. Ten pocit, který jí drásal duši. Je konec. Už se nikdo nedoví, jak litovala. Je konec.
Mischelle