V krátkosti vás seznámím s jednou vtipnou scénkou (sepsanou dialogem, který přesně vymezuje postoje jednotlivých postav, což považuji za stěžejní záležitost), která se mi stala úplně jednoduše v pražských ulicích a svou vtipnou lehkostí a až zvláštní neuvěřitelností, která ovšem zdaleka nesahá do fikčního světa, primitivně pojednává o absurditě lidských přání. Co je vaším snem? Kam chcete dojít? Máte nějaká přání? ....Já ano. Chci zuby! Ale ty upíří!:-) (pozn.: Ti z vís, kteří je vlastní, nechť mě kontaktují!)

Dialog začíná v metru na Pražského povstání kolem včerejší čtvrté hodiny odpolední.
Scéna I : Pražského povstání, na peroně, s přítelem
- Ahoj!
- Čau, tyjo já už tu čekám 10 minut…
- To máš z toho, že chodíš všude dřív. Pak ti přijde, že já chodím pozdě. Ale já jdu úplně akorát. Jsou přesně 4 hodiny a jedna vteřina.
- A co ta vteřina?
- Vteřina se nepočítá.
- Aha…tak to já jen abych byl v obraze…no, jakou jsi měla školu?
- Jéje, školu? To tě to fakt tak zajímá?
- No není to to, o co bych se hlavně zajímal, ale slušnost otevírá i zavřené dveře, jak se tak říká…
- No dobře…ráno jsem měla literární vědu…stejně, je super, že nás tam chodí jenom pět, aspoň si pořádně pokecáme…pak jsme byly s Lindou v menze, to bys neřek, jak sucharský risoto nám tam dokážou naservírovat.
- S čím bylo?
- To nejde o to, s čím bylo, ale o to, že bylo sucharský…suchý, no…a bez chuti…
- Víš že jsem ti říkal, že sůl není zdravá…
- Co povídáš, já solím málo…jen tak sem tam…nemůžu přece jíst něco, co nemá žádnou chuť! Ale mrkev docela ušla…No a pak jsem měli tu ájinu, jak jsem se na ní včera učila..
- A dobrý?
- No z minulýho testu mám punťas, ale tenhle byl docela v pohodě. Co ty?
- Já? No…ale jo dobrý…
- Nic zajímavýho ve škole?
- No tu matiku si budu muset ještě dopsat znova…nějak mi to dneska nevyšlo..
- Nevadí, příště to určo vyjde.

Scéna II : Příjezd metra směr centrum

- Ježíš, zase je to úplně plný…nechápu,kam ty lidi pořád jezděj!
- Nejsem Ježíš…
- Copak mě pořád musíš chytat za slovo?
- Nechytám tě za slovo, se hned nečil…
- Než ty lidi vystoupí tak vyrostu…
- No mě přijde, že už si takhle dost vysoká, teda nevím, kam bys pořád chtěla růst…
- Tak fajn, posledních několik komentářů budu ignorovat, i když to asi půjde blbě a zeptám se tě na ten včerejší seminář…
- Jakej seminář?
- No tamten, co si byl s Ajou a Hankou?
- Jo tenhle…ty brďo, to bylo fakt vostrý, škoda, žes nemohla…no bylo to na čvut v Dejvicích a ten Astl tam byl i s manželkou a přednášeli nám o správný výživě a životosprávě…
- Tyjo, tak to mě docela mrzí, by mě zajímalo…
- Mám nějaký poznámky, ti je můžu půjčit…
- To je skvělý, tak jo, ale stejně…
- No jeho manželka se právě hodně specializuje na stravu a má i poradnu no a největší bomba na tom je to, že jsou s Hankou kamarádky, takže bys tam přes Hanku mohla jít úplně za dáčko a ona by ti poradila, co třeba i s těma oříškama, jak předejít astmatu, kor teď na jaře…
- To mi ani nepřipomínej, se zase udusím.
-Prosím vás s dovolením, můžu projít? Popouzeně se začne rozčilovat postarší plešatý pán s bílým chmýřím na hlavě.
- Ty lidi prostě nemaj vychování. Začne se klidně cpát ven, dřív než sotva zastaví metro…
- No tak tohle je ještě dobrý, já nesnáším lidi, co neřeknou ani slovo a začnou se cpát ke dveřím, úplně tě vodrstrčej a ani nezabučej…Počkej, dopověz to, kdes to skončila?
- Sem ztratila nit…hmm…jo, už vím, že se na jaře udusím…
-Ale co by ses dusila? Inhalátor máš, ty dítě jara a holt Petřín a kvetoucí parky z našeho rozmanitého programu vynecháme…
- Hm…a co ty voříšky?
- No tak to právě jsem myslel a ještě s tou imunitou, že bych tě tam přes Hanku objednal a ona by ti už poradila. Co ty na to?
- Tak jo, by šlo…Sakra!
- Co je?
-Kde jsme teď?
- No, na Můstku…
- Se na to snad vykašlu…sem ti chtěla ukázat suprový auto, který jsem obdivovaly s Petrou, když jsme šly ze školy. Stálo tam takhle u chodníku,fakt nádherný, přesně takový, jaký si představuješ no a já si říkám,že ti to ještě musím ukázat, že na to URČITĚ nesmím zapomenout!
- No a co to bylo za auto?
- Bylo sice trochu jako pohřebák, takovýto pro dva, víš co myslim, přesně takový, co jsi mi tudle ukazoval v tom časopise..
- Hm, tak to je docela škoda, bych se bejval mrknul…Ale teď co sleduju, tak po Praze jezdí spousta bavoráků…
- Auta mě fakt moc neberou, ale tohle nešlo přehlídnout…příště budu fotit…
Scéna III: Vystupujeme ne Můstku
- A kamže to vlastně máme namířeno?
- No já sháním zuby.
- Zuby??? Na co proboha?
- No umělý ještě nepotřebuju…
- Tak na co teda?
- Upíří…
- Ty jsi fakt blázen!
- Já vím, díky ta kompliment. Asi to budou mít spíš v nějakých srandičkách nebo tak něčom, ale tady blízko mě teď nic moc nenapadá…
- Se můžem mrknout do Máje…
- Tak fajn…hele ale stejně to byla děsná sranda, jsem s Jáchymem seděli nahoře u počítačů před ájinou a já tam tak dopisuju maily a on si tam četl myslím že Bibli a já si vzpomněla na ty zuby a povídám mu:
- Hele Jáchyme, nevíš, kde bych mohla sehnat zuby?
- Zuby?
- No zuby…upírský…takový ty umělohmotný, kde čouhaj ty dva tesáky a normálně si je nasadíš…víš co myslim..
- (ironie) No jasně že vim, co myslíš, já běžně potkávám v noci, co se procházím nejrůznější individua včetně upírů.
- Ty se procházíš v noci?
- No jasně, úplně běžně.
- A proč?
- No já jsem totiž vlkodlak!
(smích)

- No a tak si představ, že si ze mě dělal úplný šprťouchlata, vtipálek…
- No ono to samotný vyzní dost legračně…
Scéna IV: Vstupujeme do Máje
- V kolikátým by to tak mohli mít?
- V hračkách asi.. předposlední
- No tak to pochybuju…
- Tak to zkusíme, za to nic nedáš a minimálně někomu rozveselíš den…
Dětské oddělení- hračky:

- Tak koukám, koukám a nemůžu nic vykoukat…Ale tak mě napadá, že bysme si takhle mhli jen tak z někoho vystřelit…
- Njn, totální sangvinik!
- Počkej, bude sranda, to zkusím…

Scéna V: Interview s prodavačkou

- Dobrý den, prosím vás, mohla bych se Vás zeptat, nemáte zuby?
- (smích) Slečno, co se mě týče, tak mám umělé, ale co já bych dala za pravé…
- Já myslím upíří…
- Tak ty bohužel nemám, umělé mi stačí…lepší něco, než být upír….
- Já ale myslela, jestli je nemáte na obchodě?
- No tak to vás asi zklamu, ale bohužel…Upíři u nás už vymřeli

Odcházíme ven:

-Ta byla úžasná, vtipná, sem se fakt pobavila!
- Asi na tebe jen tak nezapomenou….
- No to asi ne, sem myslela, že si snad lehnu, když na mě vystartovala s tím, že má umělý…Sem vůbec nečekala…
- Tak mě tak napadá, že bys s tímhle mohla oslovovat lidi na ulici, by ses mohla seznámit s růzenejma…
- Individuama, myslíš, kdy by polovina z nich byla úchylové…
- A nebo upíři…
- No jsi teda vtipnej až na půdu!

- No nic, tak se uvidíme zítra, jestli tu práci stihneš ještě dneska, ju?
- Ok, ti pak ještě zavolám, ty moje upírko, se měj!

Scéna VI: Konverzace s upírem

Cestou domů mi to nedá a v metru na Národní třídě zaútočím na příjemně vyhlížející materiál tak 180cm vysoký, hnědé vlasy, hnědé oči, pěkný, pěkný, asi vysokoškolák…
- Ahoj, prosímtě, vypadáš docela sympaticky a ochotně, mohla bych se tě na něco zeptat?
Ze začátku působí zmateně, chudáček…
- Nooo, proč ne…(usměv)
- Skvělý, no já jsem se tě chtěla zeptat, jestli nemáš zuby?
- Jako vlastní mám, naštěstí ještě…Nebo jsi myslela umělý? Děláš nějaký průzkum, kolik procent populace má ještě vlastní chrup?
- Ne tak docela, i když oceňuju výbornej nápad…Já spíš myslela ty upírský…takový ty bílý, umělý s tesákama…
Zvážní, stáhne si batoh z ramen a s potutelným úsměvem něco hledá…a pak je vytáhne…Ve mně by se krve nedořezal.
- To zíráš, co?
- Zírám…Ty máš zuby…normální upírský zuby…A já je sháním ve všech obchodech jako blázen…
- Mám je z posledního masopustu, na kterým jsem byl…
- Ty brďo, to je pecka!
- Tak jsem tě dostal…
- Dostal, se ti povedlo…
- A můžu tě, když mám jako jeden z mála upírský zuby pozvat na kafe?
- No,proč ne? S upírama já ráda…
- Tak já jsem Petr…
- Těší mě. Já jsem Katka.
A tak se to stalo. Z naprosto normálního dne se vyklubal ten nejstřeštěnější příběh, který se mi kdy stal.