Námořník vešel do nočního podniku. Bylo mu určitě přes padesát. Viděl tě u baru. Mladou blondýnu popíjející whisky. Přisedl si a objednal si dvojitou. Co tady chceš? zeptala ses, aniž bys na námořníka pohlédla. Přišel jsem se omluvit. Napil se. To nikdy neděláš, ne? S každým jen zameteš a pak ho odkopneš. Blbost! zařval a zapálil si. Aha, takže ti zase došly prachy a chceš na mě zkoušet zase nějakou pitomost? Znova se napil a kývnutím ruky si objednal další pití. Jak má téhle náně vysvětlit, že prostě takhle to u námořníků chodí? Potkají v baru dívku, ženu, objednají jí pití a pak je to románek na pár dní. Nic víc. Tentokrát to ale bylo trochu víc. V přístavu totiž zůstali dva týdny. Holka si myslela, že ji miluje a že si ji vezme a že spolu budou šťastně žít až do smrti. Byl tak trochu slavný, psal v opilosti básničky. Blbost! No ale upřímně… tak trochu ji měl rád. Byla dobrá. Ale v dálce měl manželku, starší, unuděnou téměř k smrti, bez nálady a bez špetky humoru. Paráda! Proč jsi přišel? Poprvé ses na něho podívala. Špinavý, zapáchající, vzhledově starší, než ve skutečnosti byl. No abych se omluvil a vysvětlil ti, že zase odjíždím a že tě mám rád. Mluvil do sklenice. Pozorovala jsi ho a chtělo se ti smát. Kecy, kecy, kecy. Jdi se vycpat. Vstala jsi a odešla bez placení. Ať ten syčák zaplatí, když si s tebou jen hrál a v opilství ti nakecal, že s tebou chce umřít. Věřila jsi mu. Teď tam sedí a beztak nemá ani vindru. Smála ses představě, jak si zas bude vymýšlet, až bude hospodskému vysvětlovat, že nemá na zaplacení. To zas bude historka! No jo, námořník a undergroundový básník v jednom, hodně špatná kombinace. Venku zapadalo slunce. Bylo docela teplo. Někde poblíž zvonily zvony. Zvoní snad každých deset minut, taková necitlivost. U srdce tě cosi hřálo, možná to malé zadostiučinění. Nebo to větší uvnitř tebe.