Ráno vypila jsem doušek štěstí
a má duše se v závěji topí,
vločky se mého ducha chopí
a ruce zatínám v pěsti.

Snad bílý prach vzal vzpomínky,
snad nový život ukázal,
možná náruč nároků a záminky
klíčem bez zámku zotvíral.

Na modrém nebi bez mráčku,
v krajině zasypané sněhem,
klopýtám, řežu zatáčku
udýchaná životním během.

Nad vločkou vločka řine se,
jak padá do závějí,
zamrzlé staré okenice,
uvnitř svým teplem hřejí.

Teplé jazyky ohně v krbu,
pohled na zimní krajinu,
a jemné ticho klidu
kolébá ke spánku.

Jak duši rozechvívá,
jak koledy v uších zní
ten jemný tanec vloček,
dnes vánoční nevšední.