Podle mě jsou Vánoce svazovány až přílišnou komercí a vším s tím spojenými věcmi. Takové tradiční Vánoce, co znám už jen z knih, ty už jsou asi nenávratně tatam. Ale nemusely by být… stačilo by jen trochu chtít, společně dokážeme hodně, sám nikdo nic nezmůže. Ale to byla jen taková neformální odbočka. Hlavní je, že lidé to vnímají jako svátky klidu a míru… ne v soupeření o to, kdo sežene originálnější a dražší dárek. Potěší i nějaký malý dáreček, hlavně že je od srdce. A přání toho druhého, dát někomu dárek. V neposlední řadě je jako plus vnímáno to, že člověk na toho svého milého nezapomněl. K Vánocům neodmyslitelně patří sníh… ale bohužel nesplní se to vždy, ale o to jsou svátky kouzelnější, jak venku leží nádherná načechraná bílá peřina.
Poněkud „přitažené za vlasy“ mi připadá to, jak si obchodníci vyzdobí své obchody už v říjnu… už jsem zahlédl i vánoční ozdoby visící mez ulicemi v Třinci. No, asi tam jsou už delší dobu, ale mé oko je zaregistrovalo až teď. Mým zvykem je dívat se na cestu, abych nezakopnul, než abych sledoval ozdoby zavěšené několik metrů nade mnou. Nevím, kolik dává město za jejich provoz, ale svou funkci, aby nabudily v lidech příjemnou náladu určitě bezezbytku splňují. I když jsou jen zelené. Ale to jsem tak trochu odbočil ze stezky, která se jmenuje „Vánoce“ a o čem jsem měl v úmyslu psát. Ono takové to magické rozbalování dárků nejvíc asi prožívají děti. S radostí utrhnou papír z nějakého dárku, který si výslovně přáli. Dětská radost je nepopsatelná, jde jim to vidět na očích… ono to není pro ně jen takový rituál, rozbalování dárků, ale asi něco víc. Těžko to už popíši, já už nejsem dítě…ale pamatuji si, že jsem byl stejný, jako všichni. Chvíle napětí, celodenní čekání a pak to přijde, to, na co jsem se vždy nejvíce těšil. To se mi potom ten den nechtělo ani usínat, chtěl jsem být se svými dárky…. Možná teď bych mohl říct, že to bylo pošetilé, ale to jsem měl ještě malou dětskou a nezranitelnou dušičku, která si myslela, že ji nikdy nic nezasáhne… Jo, ale časy se mění.. teď jsem taky nevýslovně rád, když dostanu, co jsem si přál.., ale taky, snažím se někdy, jak mám finance i koupit něco já svým rodičům, jako poděkování za to, co pro mě udělali. Ale už moc neskáču rodičům kolem krku, jako když jsem dostal jednou vysněný vláček na baterie*. Ale radost lze poznat i teď… Tak jako Vánoce budou každý rok, tak skoro všechny děti s rodiči se budou vždy těšit na Vánoce a nejvíc na onen kouzelný 24. prosinec, nejkouzelnější den v roce, aspoň pro děti…
Vyčarujme úsměv i těm, kteří jinak nemají důvod se smát…
Jiří Sikora