Sedím si takhle v kantýně na obědě a výjimečně se toužím schovat za štos papírů a knih. Nemám náladu s kýmkoli komunikovat. Za tuhle asociálnost tak možná může počasí, které je v těchto dnech v Norsku opravdu nechutné. Připomíná šedý anglický podzim. Prší bez přestání. Zrovna se plně ponořuji do rozboru Shakespearových sonetů, když tu mě vyruší lámaná angličtina. Zvednu hlavu a uvidím nad sebou kopii jednoho z hudebníků švédské skupiny ABBA. Ptá se mě, jestli si může přisednout, kývnu hlavou. Sedne si i stůl dál. Nechápu to. Proč se mě ptá, když si stejně nesedne k mému stolu? Vyndá si učebnici a začne si dělat poznámky. Znám ho od pohledu z přednášek literatury. Já si ho pamatuji, ale on mě ne, samozřejmě. Dojídám poslendní kousky kuřete a odkládm talíř na druhou stranu stolu. Zamyslím se. Kdybych teď měla odejít, musela bych mu říct "ahoj" nebo tak něco. Jenže já vážně neměla náladu mluvit. Nesmějte se mi. Poslední tři dny jsem jednoduše promlčela. Řekla jsem si ale, že tady v kantýně nebude určitě sedět věčně. Navíc to ani náhodou nebyl studijní typ. To byl typ, který balí holky. Nesmějte se mi, ale na tohle mám zase čuch. A tak jsem si, aby se neřeklo, vytáhla nějaké ty další papíry a poznámky. Pozorovala jsem ho koutkem pravého oka. Při každé chvíli, kdy se nadzvedl, jsem zajásala v mylném domnění, že odchází. Uplynula asi půl hodina a ani jeden jsme se neměl k odchodu. Já jsem vážně potřebovala odejít, abych doma napsala závěrečný esej, ale on pořád nic. A najednou se to stalo. Promluvil. Ptal se mě, s očima na těch štosech, jestli píšu esej. Potěšilo mě, že alespoň promluvil. Že jsem nemusela začínat. Někdy jsem prostě lenoch. Odvětila jsem něco v kladném smyslu. Chvíli jsme si povídali o škole a počasí (při debatě o pačasí mu opravdu zářily oči, i když já se ptala z čistě formálního hlediska). Potom se stalo něco, co mě ale opravdu vyvedlo z míry. Po dvou měsících norské ignorace na přednáškách literatury se mě kopie hudebníka ABBY zeptala, jak se jmenuji. Řekla jsem mu, že Kate. Zeptal se mě, jestli mi tak říkají i doma. Řekla jsem, že ano. Pak jsem se zamyslela a dodala, že tak, jak mi říkají doma, tak tak by to on neuměl vyslovit. Zvídavě se na mě podíval. Nebo spíš překvapeně. Povídám: Kateřina. A on na mě: "Katharína". Taky možné, opáčila jsem.

Asi šmudla čekal, že se ho taky zeptám, jak mu říkají. Mě to ale v mém asociálním cítění vůbec nenapadlo a popravdě- nazajímalo. Já se jmenuju Moc. Pak přiznal, že je to přezdívka a že se celým jménem jmenuje Matthew. Tak už víš, jak se jmenuju, říkala jsem si. Stejně to zítra nebudeš vědět, ušklíbla jsem se pro sebe. Asi chtěl ale fakt zapůsobit, protože když se mě opět zeptal, odkud jsem a já řekla z Prahy, tak Prahu velmi dobře znal.

Někdy si cením mnohem víc toho, když člověk přizná, že na tom či onom místě nebyl, než aby mi říkal, jak je Praha- krásná, historická, moc se mu líbila. Pěkné, ale vážně pravdivé? To mi připomnělo, proč si vážím spolubydlícího Johanesse. Jemu jsem už pětkrát říkala, že jsem z Prahy- říkám "Iam from Prague." A on vždycky, když se chce zeptat, jak je v Praze draho nebo co je v Praze zajímavého, tak říká místo Prague slovo Barack.:-) Když to řekl poprvé s neochvějnou jistotu, já na něj jen zírala. Teď už ale jeho slovníku dokonale rozumím. Chápu, že to těžké slovo prostě neumí vyslovit a možná si i myslí, že Barack je tam, že žije Barack.:-) Ale zpátky ke kopii.

Prostě jsem mu nevěřila, že v Praze byl. To je všechno. Vypadal, že se ale vážně (najednou!) o můj způsob života nesmírně zajímá. Ptal se mě, čím chci být a kolik mám sourozenců. Když si ovšem všiml, že mám mezírku mezi zubama, vzal do zaječích. Ne, jen si dělám legraci. To já vzala do zaječích, když se mě zeptal, kde tady ve Voldě bydlím. To bylo totiž v 10 minutách moc otázek najednou. Rozloučila jsem se s tím, že se uvidíme zítra a že jdu psát esej. Očividně ho to zklamalo. Ale copak si můžu dovolit takhle marnit svůj drahocenný čas? Zajímalo by mě, jak dlouho tam ještě potom, co jsem odešla, seděl. Klidně totiž mohl jít o stůl dál. Ale to já, na cestě do svého asociálního konce dne, už neviděla.