Zimní jsou už radovánky dávno ty tam, ale já na ně dodnes stále a moc ráda vzpomínám. Italské městečko Livigno položené v malebném údolí nedaleko švýcarských hranic představuje moji každoroční zimní dovolenou. Představuje ovšem dovolenou i pro několik dalších stovek Čechů a Slováků, kteří se sem především v zimě s oblibou vracejí. Itálie totiž zaručuje krásné slunné počasí, kterého se třeba v Rakousku málokdy dočkáme. Městečko se pro mě stalo takovou srdeční záležitostí.

Když jsem byla ještě divoká středoškolačka, jezdívala jsem sem s rodiči na zimní prázdniny a seznámila se tu s o rok starším Italem, který byl tehdy strašný blázen do snowboardu a chtěl mě pořád něco učit. Ale já byla ráda za svoje lyže, sjížděla jsem si poklidným tempem perfektně upravené sjezdovky. Večer, když přišel třeba do penzionu a pokoušel se na mě mluvit italsky nebo anglicky, raději jsem dělala, že ho vůbec neznám. Nebyla jsem zrovna družné dítě.

Samozřejmě jsme do Livigna jezdili každý rok do toho samého penzionu, tak mě Antonio, tak se jmenoval, už perfektně znal. Když jsem přijela zpátky do Čech, psali jsme si maily a dokonce mi jednou poslal i pohled. Z teenegrů se ale pomalu vyklubali dospělí lidé a naše přátelení ustalo. Livigno ale pro mě zůstalo nádhernou vzpomínkou na dětství a mládí. Italsky jsem do letošní zimy neuměla ani ň a nebýt slavné písně Umberta Tozziho tak neumím ani milenecké sousloví Ti amo.

Loni jsem měla těžké období, ale i přesto jsem pobrala partu kamarádů a vyjeli jsme na hory. Všichni chtěli samozřejmě do Livigna, proto mi nezbývalo, než nastartovat auto a podřídit se většině, ačkoli bych nejraději bývala jela třeba i do toho Rakouska. Carosselo a Mottolino - dva ohromné kopce s množstvím modrých, červených a černých sjezdovek. Hned, jak jsme se ubytovali, vyrazili jsme na svah. Nepřečetli jsme si ale předpověď a tudíž jsme netušili, jak moc minulé týdny mrzlo a jak moc bude tím pádem sjezdovka ledovatá. Kamarádi se rozhodli, že své síly změří hned na černé a opustili mě bezohledně u vleku. Chtě nechtě jsem musela dolů také někudy sjet, a tak jsem si vybrala méně prudkou červenou, která se vinula kolem lesa. Samozřejmě jsem měla vztek, jako parta jsme sem přijeli a hned první den jsme se takhle rozpojili. A ještě bylo tak ošklivo a začínalo sněžit. Rozjela jsem se co nejrychleji dolů, ale na nějakém nešikovném zledovatělém místě se mi smekly lyže. Bylo to to poslední, co jsem viděla. Sníh a kus rozlomené hůlky, která mi trčela u hlavy. Probudila jsem se až v rolbě. Nade mnou se skláněl dospělý Ital. Byl to Antonio. Po tolika letech a přece jsem ho poznala. Řekl mi anglicky, že mám zlomenou nohu, že teď pracuje u rolby a že mě doveze do nemocnice a já mu řekla to jediné slovo, které jsem italsky uměla: Ti amo.

Dnes spolu žijeme střídavě v Itálii, v našem krásném horském městečku zázraků, a sem tam i v mé rodné Praze. On se učí česky, já italsky a oba děláme pokroky. Na sebe mluvíme anglicky. Fakt, že jsme se potkali, byla opravdu náhoda. Kdybych se bývala nenechala od přátel přemluvit, kam na hory, nikdy bych se možná už do Livigna nevrátila. A to by byla škoda, nemyslíte?