Běžky, ty dvě úzké nudle na nohou, mě popravdě nikdy nijak moc nebraly. Teda až do té doby, kdy mě na ně nalákala jedna moje kamarádka…
Kráčím si domů, okolo poledne, loni v zimě, snad půlka ledna mohla být a vstříc mi se už zdálky směje Lucik. „Hej Zuziku, vlastníš běžky?“ ptá se jen tak mimochodem. „Běžky fakt ne,“ odpovím jednoznačně. „Hele, tak kukej nějaké splašit a pojď o víkendu prubnout stopu!“ vychrlí Lucka. Říkám si, že bych se hecla?
… A jelo se! V neděli. Půjčit běžky nebyl moc velký problém, spíš velikost bot se kapku lišila od numera mých nohou, snad o tři čísla větší, ale vůbec nevadilo, pač nám šlo přeci o jedno – užít si parádního počasí a dobré zábavy! A navíc, vložky do bot, hrubé ponožky a kopyta aspoň hřály moje věčně studené tlapky!
Nakonec jsme se sešli ve čtyřech: Lucka, její manžel, oba takoví správní „blázni“, Radek, jejich známý z „výšky“, no a já, jakožto totální běžkařský amatér. Radek dorazil autem, do něho jsme se nasáčkovali my i naše sportovní náčiní, Lucka zavelela „JEDEM!“ a fičeli jsme směr Mosty u Jablunkova…
Odtud totiž vede upravovaná trať až na vrch Gírová, kde se mohou všichni milovníci bílé stopy patřičně vyřádit a dobít pozitivní energii do všedních hektických dnů…
Neděle to byla jak vymalovaná! Na nebi sluníčko, jasno, lehce mrzlo. S kuráží a velkým odhodláním zapínám jednu, druhou botu, chytám rytmus do nohou, ještě trocha čaje na zahřátí, už i Lucka se obula, a fičíííme! „Jak se jede?“ táže se Radek. „Celkem o.k., trošku podkluzuje, musím přimazat!“ odpovídám po pár metrech v perfektně připravené stopě.
… „Teď je to ono!“ spokojeně prohodím.
Kalorie jdou z těla celkem rychle, ani se nezdá, jak brzo člověku vyhládne! Doplňujem cukry, kocháme se výhledy, hřejeme ruce při doušku teplého čaje… A už jsme opět zpátky v bílé stopě, tak lehounce pocukrované čerstvě padajícím sněhem… Jak málo stačí, aby se člověk cítil šťasten!
Prakticky pořád mírně stoupáme. Až zpátky si užijem sjezdíky!
Možná spíš pádíky, ale ty k tomu snad taky patří, no ne?!
Cestou míjíme první chatu, na Studeničném. Tolik lidí využilo tak krásného počasí! „Ne, ne, Renku,“ spucuje Lucka svého chotě, „polívka až na vrcholu, za zásluhu!“ Holt generálka dnešního dne… Ale jinak ji máme všichni moc rádi!!
Kupodivu únavu ani příliš necítím. Čekala jsem, teda co se mě týče, horší „stavy“. Ale jelo se na pohodu! Žádné stíhačky, prostě rekreační jízda!
Zhruba po dvou hodinách jsme na místě. V nohách plus mínus pět kilometrů, jednou tolik nás čeká ještě dolů. Sezouváme, vpichujem hůlky do sněhu, debatujem – zelňačka, fazolačka nebo česnekačka? Je to dva na dva, prdět budem ale všichni!
… Bílou stopu jsem si zamilovala! Tu zimu mě provázela snad každičký víkend… Vždy mě dovedla na místa, kde se pro mě alespoň na chvilku zpomalil čas… Ale existují na světě i jiné stopy… Třeba takové, o kterých se vám v životě ještě ani vůbec nesnilo…
Zuzka