Smrt nastala ve 20:05 a k večeři bude květák. Představte si 17-ti letýho kluka, jak se skoro rozbrečí, když hlavní hrdina jeho oblíbené anime pohádky zemře, přičemž má ale trochu radost, protože si teď myslí, že bude mít u jeho kreslený ženský větší šanci. A to jsem prosím nepil. Nešlo ani tak o exitus hlavního hrdiny, ale spíš o to, že tím něco skončilo. Dvouhodinový film. Teď už mě čeká jenom číslicová technika. Jo a ještě ten pitomý květák, samozřejmě. Přemýšlel jsem, jak udělám ten projekt do číslicovky. Prozatím se půjdu okoupat, jo. Zabíjení času, o tom tady mluvím. Je mi jasný, že to stejně budu muset dneska dodělat, ale nemůžu si pomoct.
Voda je horká. Ležím si tam a hraju si s lodičkou mého bratra. Vím, že se to nesluší, krást bratrovi lodičku, ale ta moje má rozbitou plachtu. Ještě tu jsou dva plastoví vojáčci. Jednoho dám do lodičky, druhý jistí břeh. Najednou začínají útočit.
„Útok, Donovane!“
„Sir, yes sir!“
Doprdele, ležím si tam ve vaně, střílím vojáčkama na svoje koleno a vydávám při tom divný zvuky. Když mě to přestane bavit, představuju si, jak do koupelny přichází ta kreslená holka. Jak se usmívá a levné černé tílko se chystá prasknout… Potom toho nechám, zakroutím hlavou, jaký že to jsem úchyl, že se v mých představách prohání kreslené holky a vrátím se k vojáčkům. Teď útočím já. Rozhoupu vodní hladinu a loďka se překlápí, jeden z vojáků mizí v hlubinách.
„Donovane!!“ křičí druhý, ale je to marné, pevně Donovana tlačím tělem ke dnu. Vráží mi bajonet do zadku. Dělá to pořád dokola. Za chvíli začne zpomalovat, až nakonec přestane úplně. Druhého smetu dobře mířenou střelou z vodní pistolky (přece nepůjdu do vany neozbrojen, když tam jsou vojáci). Ten naráží hlavou na okraj vany, už se nehýbe. Najednou mě přepadnul smutek. Ti kluci možná měli rodiny. Neměli šanci, šli do předem prohraný bitvy. Někdo je sem prostě poslal. Nějaký zasraný generál. „Potřebujeme mít přehled o situaci, jděte se tam podívat.“
„Mohu ještě napsat dopis manželce, pane?“
„Na sentiment není čas, Donovane!“
Nedali jim na výběr, prostě je do toho hodili. Někdo nahoře je třeba neměl rád. Ukradli konzervu špenátu ze skladu. Napomenuli je, ale oni to udělali znova, obětovali se pro svojí četu.
„Dám vám možnost volby, Donovane. Buď půjdete na průzkum nebo před vojenský soud za vlastizradu.“
„Podstoupím tedy soud, generále.“
„No to, chlape, doprdele nepodstoupíš, půjdeš na průzkum.“
„Ale, pane, říkal jste…“
„V 05:30 odjíždíte.“
„Ano, pane.“
Opatrně jsem vylovil Donovana a spolu s tím druhým – plukovníkem Jonesem, jak jsem se dozvěděl z papírů – jsem ho uložil do krabičky od mýdla. Položil jsem ji na vodu a prstem ji jemně pošťuchoval napříč vanou. Broukal jsem si při tom americkou hymnu.
„Zemřeli jste jako hrdinové,“ šeptal jsem.
Na okrajích vany procesí sledovalo několik němých diváků. Dva šampóny, sprchový gel, pěna. Tím to skončilo a já se vrátil ke kresleným holkám.
Za dvacet minut na mě zaklepala máma, jakože seš v pohodě? Ok, fajn. Vylezl jsem, utřel se, navlékl si trenýrky. Ta voda byla ze začátku hrozně horká, teď byla naopak úplně studená. Byl jsem utahaný a smutný a v depresi a šel jsem do kuchyně.
„Chceš něco?“ zeptala se matka.
„Kakao,“ zachrčel jsem. Musel jsem si rychle sednout, aby se mi nepodlomily nohy.
„Horká voda?“ zeptala se zase matka.
„Kakao,“ zopakoval jsem.
Bylo půl desáté, když jsem dopil a jakž takž se vzpamatoval. Je čas zemřít jako hrdina, řekl jsem si a šel pro sešit z číslicové techniky. Za deset minut jsem se vrátil s tím, že uvidím, jak se to vyvine a pustil jsem si televizi. Měl jsem trochu výčitky svědomí, ale když jsem narazil na Zaklínače, okamžitě se vytratily. Matka mi donesla květák, na který se mi téměř podařilo zapomenout. Řekl jsem si, že něco ten den přece jen dokážu a celý jsem ho snědl. Po Zaklínači jsem přečetl pár stránek hororu od Stephena Kinga. Moc jsem na to neviděl a byl jsem ospalý, tak jsem si lehnul do postele, ale protože byla teprve půlnoc, pustil jsem si nějaké metalové balady na sluchátka. Poslouchal jsem to, přemýšlel o zítřejší hodině číslicové techniky, o zhlédnutém anime (kreslená ženská dominovala) a o nesmrtelnosti. Napůl jsem spal, hodně snil a trochu plakal. Po hodině jsem sluchátka odložil a zkoušel usnout. Pochopitelně mi to nešlo. Hlavu jsem měl plnou různých myšlenek a pak už nevím, jestli a kolik jsem toho naspal. Vím jenom, že jsem se šel několikrát napít a několikrát na záchod. Taky si vzpomínám, jak jsem se díval na hodiny ve dvě, ve tři, o půl čtvrté, ve čtvrt na pět a o půl šesté – to jsem vstával. Vyčistil jsem si zuby, oblíknul se a šel do školy. Cestou jsem přemýšlel, jestli Donoven dostane metál post morten. Docela mi na tom záleželo.