Existují mnohé druhy prací. Práce v kancelářích, práce v továrnách, práce v dopravních prostředcích, ale i práce venku. A právě prací venku se chci zabývat. Mnozí si ani nedokáží představit, co práce venku obnáší. Jak těžkým podmínkám se lidé pracující v terénu vystavují. Nemusíte se bát, že bych snad psala o něčem, o čem nemám sama ani potuchy. Přes léto a podzim jsem se angažovala v jistém podniku, kde se vyžadovala jízda na kole a několik hodin strávených venku v jakémkoliv počasí.
Je jen velmi málo lidí, kteří si domýšlí plné důsledky, které na lidi tahle práce má. Nejde jen o počasí samotné, i když je to velmi důležitý a závažný faktor. Jedná se také o stres. Každodenní stres, abyste měli dopravní prostředek v pořádku, aby nedošlo k nehodám jako je například defekt kola. O píchlém kolu bych mohla vyprávět z vlastní zkušenosti. Jedny prázdniny, kdy se po celém úseku, kde jsem měla vykonávat svou práci, prováděly přestavby kanalizací. V to období jsem tolikrát píchla kolo, že jsem po pátém píchnutí přestala počítat. Bylo to skoro každý den. Pak už se bojíte každého zvuku, který by snad mohl naznačovat další defekt.
V podstatě jde o to, aby si zaměstnanci vytvořili hroší kůži. Nesmí si dané ovlivňující faktory připouštět, protože je stejně nezmění a ani se jim nevyhne. Stačí jen myšlenka, že musí daný den přežít.
Možná se vám to zdá zbytečně přehnané, ale už jste někdy jeli na kole v prudkém dešti? Většina asi ano, ale je tu pár podmínek. Na dešti budete více jak tři hodiny, pojedete na kole, nemáte se kam schovat a ani nemůžete, protože by to zbytečně prodlužovalo vaši pracovní dobu. Každý kousek vašeho oblečení je mokrý a studený. Do intenzivního deště se přidá ještě i ostře silný vítr, který vás štípe do tváří a rukou. Pokaždé když slezete z kola, čeká vás obrovská kaluž a vaše boty se v ní krásně omyjí. Sledujete hodiny a čekáte, kdy to konečně skončí. Konec jednou přijde, to ano, ale na konci si uženete pořádnou rýmu.
Když je léto, je vám sice teplo, ale trochu až moc. Aniž byste chtěli, opálíte se tak, že si každý myslí, že máte za sebou dovolenou na Kanárech. Fakt že se vás na vaši dovolenou zeptá bezmála tisíc lidí (a to určitě nepřeháním), dokáže člověka přivést k šílenství. Parné slunce pražící vám do obličeje a rozpalující vám každý kousek těla. Pohled na lidi koupající se v bazénech a pijící chlazené nápoje, je jako to nejkrutější mučení. Všichni vidí jen to, že jste opálení, ale fakt, že vás štípe kůže a musíte se mazat pantenolem nikomu nedochází.
Ve chvíli kdy přijde podzim a s ním první sníh, zdá se, že je to to nejhorší co se může stát. A taky že ano. Takřka neviditelná námraza na cestě, jindy právě napadnuté centimetry sněhu. Musím ale říct, že za těch pár dní, které jsem v práci zažila, a byl venku sníh, mi to připadalo lepší než déšť. V dešti je vám krutá zima, ale sníh je krásný. Do té doby dokud je vám teplo a ještě se dá jet na kole, pak je to horší a horší. Zkuste si to představit…jen na chvíli se zkuste vžít do situace těch, kteří pracují chtě nechtě v každém počasí. Jedno ale stále platí. Dokud si to sami nezkusíte, nikdy nepochopíte plnou podstatu věty: „Já tam dneska prostě nejdu…“