Ostuda. Jedině tímto slovem se dá plně vystihnout kolotoč, který se roztočil při změně vlastníka autobusů v našem kraji. Zážitky, které se mi ke konci prázdnin nahromadily, jsou opravdu unikátní. Při psaní tohoto krátkého povídání mi jde vzteky z uší a nosu pára, ale přesto se pokusím psát věcně a profesionálně chladně.
Můj příběh začíná 26. srpna, kdy jsem se rozhodla, že si vyřídím novou síťovou kartu na autobus. Když jsem se kolem sedmé hodiny ráno dostavila do čekárny na autobusové stanoviště, měla jsem pocit, že si zde dal schůzku celý Třinec. Dvě obrovské fronty lidí se táhly až před budovu. Stoupla jsem si tedy na konec a trpělivě vyčkávala. Očima jsem přejížděla vývěsky a trochu jsem se uklidnila při četbě letáčku, který hlásal, že paní úřednice vyřídí jednoho člověka do tří minut. Když jsem se ale asi po dvaceti minutách posunula jen o tři kroky, začala na mě dopadat deprese a extrémně zlostná nálada celého davu. Všichni, včetně mě, byli zpocení (s dovolením jako prasátka) a vzteklí. A malá třešinka na dortík. Čekající dav „bavil“ jeden evidentně psychicky labilní bezdomovec proudem smysl postrádajících slov. Asi po půl hodině jsem měla pocit, že do něj skočím a zacpu mu ústa (velmi jemně řečeno) pořádnou ranou pěstí. Jen tak mimochodem jsem si vzpomněla na policisty, kteří by měli takováto individua klidit slušným lidem z cesty. Zřejmě v tu chvíli instalovali botičky na auta, anebo se procházeli po parku. Po oněch vytrpěných dvou hodinách jsem tedy paní odevzdala formulář a 200 korun. Už jsem ani neměla sílu se o ty dvě stovky hádat. Takže jsem se nechala okrást o čas i peníze, sebrala útržek a šla. Celá operace netrvala ani deset vteřin. Úplně zblblá jsem odcházela, za zády reptající dav a před sebou autobus, pod jehož koly jsem se málem uvelebila. A tak jsem se mohla těšit na sobotu, kdy jsem si měla jít pro novou kartu.
Řada byla pro tentokrát pouze hodinová, všichni bezdomovci spali, takže čekání bylo velice příjemné. A já jsem dostala novou kartu, hurá!!
A co se vlastně změnilo? Na autobusech se skví krásné nové nápisy VEOLIA, pár lidí si namastilo kapsu a uživatelé hromadné dopravy přišli o pár hodin života a pár kýblů nervů. Jediné, co můžu, je ulevit si výkřikem, že už mě to tady fakt nebaví! Řidiči příjemnější nebudou, interiéry našich úžasných autobusů zůstanou asi taky stejné, ale pozor, v autobusech jsou krásné nové stroječky na čipové karty! A to za ty nervy přece jen stálo, nebo ne?
Rammy „Máša“