Nemáme strach a nemáme vůli,
nemáme se čeho bát.
Bojíme se vzduchoprázdného prostoru,
bojíme se vlastních výmyslů
a doufáme v poslední možnost ukázat,
že světu jsme ku prospěchu.
Věříme v Boha který o nás nestojí,
ale to my nestojíme o něj.
Bloumáme světem nekonečných polopravd
a stesk nám bere dech.
Kolosy chatrčí tyčících se do nebe,
pošmourný výraz pouličních lamp,
které se prodávají chátrajícím opilcům,
kteří je mají za své manželky.
Vyhasínáme jako blížící se bouře
doufaje v nové osvícenství,
které ale zůstalo kdesi v černé díře času,
který se pořád opakuje
jako horská dráha na poušti,
která potopí naše neexistující stopy,
spláchne noci prohýřené v sanatoriu,
zničí holohlavé duchy našich názorů,
které tu už byly tolikrát.
Stavíme si chýše z mechu,
probouzíme se v rytmu popu
a věříme silnějším,
které nenávidíme.
Jsme největšími inovátory vesmíru,
plazíme se vzhůru a naše obličeje,
zchátralé starostmi o pravdu, připomínají bažinu,
která pohltí naše dovednosti.
Dříve nebo později.
Vaneme životem,
vlajeme dnem i nocí,
jako živé loutky.
Chodíme deštěm a hrajeme si na revolucionáře,
hrajeme na basu jako na nejkrásnější ženu
vytouženou našimi předky
a popíráme existenci všeho.
Jsme si sami sobě těmi nejlepšími milenci,
toužíme po usedlosti
a běháme s hlavami skloněnými k betonu.
Páchneme po ethanolu
a v nebeském zrcadle vidíme jen sami sebe.
To jsme my

Jitka Svobodová