Představ si, že máš vzpomínku. Občas se objeví, jako blesk z čistého nebe. Pak na ni pár týdnů nenarazíš. A najednou je zase tu. Jasná, jako kdyby se její děj odehrál včera. Čirá, jako kdybys jí prožil znovu. Bolavá, jako kdyby Tě mrzelo, že už ji nemůžeš vrátit. A občas příjemná, protože už ji ani vracet nechceš. Může s sebou nést cokoli, co Tě zaujalo, nadchlo, co se Tě dotklo, co Tě přemohlo, pro co jsi tehdy žil. Také kohokoli. Toto, kdo Ti vnikl do srdce, aniž by zaklepal, a Ty ses přesto nelekl,. Toto, kdo Tě pohladit, aniž by se dotkl jakékoli části Tvého těla.Toho,kdo Ti složil báseň, aniž by Ti řekl jediné její slovo. I toho, koho už nemáš rád, a nechceš ho nikdy vidět, ale tehdy pro Tebe byl kus Tvého života. Vzpomínka je něco, co nás vrací zpátky do našich starých já, obléká nás do tehdejších triček a kalhot, dává nám naší dávnou vůni, rosí nás kapkami potu, dodává nám tehdejší kuráž, snímá z nás dnešní masky, maluje nám tváře a zpívá písničky, které jsme tehdy milovali. Vzpomínka je cesta, jak se v ruchu dnešního dne v ulicích města dostat zpátky do klidu jedné ze situací, která se nám vepsala pod kůži. Proč se ale uchováváme v paměti jen některé z nich a z těchto ještě vybíráme jedinečné, do nichž stále znovu a znovu vstupujeme, abychom se tak přenesli tam, kde jsme byli obklopeni pochopením bez doteku, dotekem bez bolesti či bolestí, jejíž žár byl natolik příjemný, že jsme neodolali?
Usínáš, je pozdě večer, možná už půlnoc a měl bys už snít bez myšlení. Nechceš ale, jsi tiše a snažíš se zatoulat do svých dávných příběhů, vzpomenout si na své někdejší cesty a políbit čas v té neuvěřitelné rychlosti. Víš, že nikdy nevrátíš dobu, ale tak moc bys rád. Měl bys spát, protože ráno brzo vstáváš. Najednou to ale nevíš, nevadí to. Neomezuje Tě to. Protože žiješ ve svém světě neomezených možností vlastního já, které se vrací zpátky do té situace, kdy cítilo sílu a přísnost napětí a tichý vzdech zároveň, kdy bylo obklopené čistotou vůně kapradí a pár jehličkami stromů. Okolo se vznášela vůně smoly a nekonečného letního tepla. Byl večer a Slunce už šlo spát. Tys jen ležel a přitom plaval v nemilosrdné barvě rudých červánků. Pohled a doteky jako kdyby mluvily bez úst a ty ses ztrácel na cestě, která měla jen jeden směr. Padal jsi do záhad nekonečnosti a přesto věděl, že vše v každém momentu končí a v dalším začíná. Ale tento moment jako kdyby nikdy nezačal, tedy alespoň si na to nepamatuješ. Možná je to jen sen, ale na to je to něco nesnesitelně silného, Možná se Ti ve chvilce zboří svět, natolik vyžadující to je i ve své křehkosti. Usínáš v pokušení, které se mění v jiskřivý tanec světlušek uprostřed horké letní noci.
Probereš se, otevřeš oči. Před tebou jen temnota nočního pokoje, který před Tebou skryl všechna svá zákoutí, aby Tě dnes v noci nerušila. Byl to sen nebo jen vzpomínka. Jak to poznáš a na kolik máš u vzpomínky právo použít slůvko „jen“?