Smutek je naprosto běžná věc v lidském životě. Je to reakce na ztrátu někoho či něčeho. Čehokoli. Jak je ale možné, že se bojíme, ostýcháme dávat smutek najevo? Uzavřeme se do sebe. Proč ho neumíme sdílet s druhýma? Co když se nám ale uleví?

Před časem byl čas Dušiček. Měsíc, kdy hroby jsou náramně a hojně ozdobeny několika svíčkami, věnci. Doba, kdy si vzpomeneme na bližní své na zdejší zemi už nepřítomné, ale ne jen v té době. Mnozí ani tento svátek nepotřebují, vzpomínají celoročně. Ale přeci jen Dušičky, Vánoce… jsou svátky, kdy je smutek mnohem intenzivnější a vzpomínky na milované se nám oživí.

Já sama mluvím z vlastních zkušeností. Když jsem byla mladší, umřel mi dědeček. Měla jsem ho moc ráda, proto jsem si nedokázala vysvětlit, proč, když jsem se tuto zprávu dozvěděla, mi neukápla slza? Paní učitelka se mě ptala: „Ty nejsi smutná?“ Odpověděla jsem, že jsem. Jistě, že byla! Byl to můj dědeček, je a bude. „Jak se tak hloupě vůbec mohla ptát?“ říkám si. Dědeček, který mě brával s sebou na kole do Bystřice, do Nýdku… Koupil mi Coca-Colu v plechovce a říkal, že až budu velká, bude ze mě selka. Nesnášela jsem to, vždyť jsem chtěla být paní učitelkou! Pokaždé, když jsem za ním přišla, díval se na nějaké „westernovky“. Taková otrava. Děda byl už dlouho nemocný, zle se mu dýchalo, ale přeci nás všechny jeho odchod zasáhl a byla jsem smutná. Jako obvykle- možná, že uvnitř sebe a sama se sebou. Děda nebyl veřejně známou osobností, a tak se zpráva o něm bleskově nerozeslala po sociálních sítích. Nikdo z cizích o tom nehovořil. Například Václav Havel, Marilyn Monroe, Kurt Cobain… Svět nemůže zapomenout na ikonickou Audrey Hepburn ve filmu „Snídaně u Tiffanyho“. Stejně tak i já nemůžu zapomenout na dědu. A však oni byli veřejně známe osobnosti, hvězdy. Jejich smrt byla sdílena po celém širém světě. Všichni lidé se sešli na ulici, zapálili svíčky a tiše mezi sebou vzpomínali. Chovali se k sobě mnohem taktněji. Kde se poděla „přirozená“ lidská zloba, zášť a nenávist? Kde se to v nás jen vzalo? Teď se všichni k sobě chovali jinak, taktněji a empatičtěji. Veřejný, kolektivní smutek je jednodušší, jeho spoluprožití nás příliš úsilí nestojí a jak přišel tak i odejde, to je přirozený koloběh života. Se situací našich blízkých je to ale trošičku jiné. Takové osobní.

Proto, nebojme se prosím smutku. Nebojme se ho ukázat ostatním lidem. Neschovávejme se pod maskou, na to jsou maškarní. Nechte ho proniknout skrz svou duši ven. Pokuste se o smutek podělit, díky tomu, se může mnohem rychleji proměnit v sladký opak. Zní to možná trochu naivně, ale to asi jenom nejspíš na první pohled. Je dokázáno, že po každém dešti slunce vychází.

A co pláč? Pláč je přirozený jev smutku. Charakterizují ho slzy. Slané, velké jako perly. Slzy ale obsahují endorfin neboli hormon štěstí? Slzy nás očisťují, uklidňují. Slzy a pak už jen hrubá čára za smutkem. Může to trvat chvíli nebo celou věčnost. Jde přeci jenom o osobu nám vždycky tak blízkou.

Sdílet osobní smutek je však jen na nás. Lidé jsou různí, každému je bližší něco jiného, ale potom, když se ho naučíme sdílet, budou mezilidské vztahy mnohem krásnější a pevnější. Už jen ta vzpomínka, když vám někdo pomohl v těžké době při těžké ztrátě, nás zahřeje u srdce. Najednou zjistíme, že na světě nejsme sami, že je někdo vedle nás a podvědomě a fiktivně nás drží za ruku.

Děkuju časopisu ELLE za inspiraci a taktéž Studentskému časopisu za prostor.

S láskou Vaše Lorelei.