O tom, že se blíží maturity, mě vždycky bezpečně ujistí návštěva knihovny. Tam totiž poslední dobou pobíhají většinou mladíci, ale také slečny, v ruce žmoulají jakýsi papír a pokřikují po kamarádech: „Máš toho Máchu?“ „Ne, teď hledám Obsluhoval jsem anglického krále.“ zní odpověď. Usmívám se, mám docela dobrý pocit z toho, že já sama mám maturitní zkoušku už pět let za sebou a taky z toho, že mi všechny knihy a autoři, o kterých se maturanti zmiňují, něco říkají. Většinu ze jmenovaných knih jsem dokonce přečetla.
Mladík se konečně zorientoval, pochopil, že plechové zarážky v policích s velkými tiskacími písmeny zřejmě něco znamenají a po úporném snažení se dostal až k písmenu H, kde hledal mezi autorovými skvosty dílo, které je mě osobně nejvzdálenější. Už jsem se nadechovala, že mladému vzdělanci poradím, ať sáhne po jiném románu, ale pak jsem to vzdala. Ani Bondyho jsem mu nestrčila do ruky, přestože ten k Hrabalovi tak nějak patří. Holt školní doporučená četba je pro většinu sporadických čtenářů a nečtenářů něco jako povinný literární kánon. Maturanti se nesnaží zjistit vlastní četbou, že školskými osnovami diktované tituly knih nemusí být vždy to nejlepší, co autor napsal. Nemají na to ostatně ani dostatek času. Je to určitě škoda, ale možná že i tito předmaturitní hledači knihovních pokladů časem přijdou čtení na chuť, oblíbí si nějaký žánr, autora a četba je bude bavit. (Neodpustím si klišé.) Neházejme flintu do žita!
Nechala jsem tyto čtenářské panice bloudit labyrintem ohmataných svazků a sama jsem se jako detektiv mající tušení, kde by mohly být stopy, bohužel však jsem nepočítala s tím, že protivník naprosto zrušil ve svém myšlení logiku, vydala hledat našeho velkého Jana. Ať jsem však prohledala beletrii i poezii, pod písmenem K jsem učitele národů nenašla. Podle nového, chytrého webového katalogu by jeden výtisk vrcholného díla v knihovně měl být. Já jsem ho však podle běžných způsobů hledání v místní knihovně nenašla. Vrátila jsem se ke katalogu, abych si opsala signaturu titulu, ale i tak jsem Labyrint světa a ráj srdce nemohla najít. Čas kvapil, požádala jsem tedy zkušenější osobu – paní knihovnici. Zavedla mě k regálu, kde po levé straně Komenského stála pestrá kniha s názvem Jak přežít manželství, po pravé straně Jak sbalit ženu, vedle toho stála ještě brožura, jejíž titul mě taky pobavil, Děti a pět jazyků lásky. Chudák Komenský, ten se nám v tom Naardenu musí v hrobě otáčet! Že ho najdu zaškatulkovaného mezi problematikou partnerských vztahů, to jsem opravdu nečekala.
Jak je vidět, bylo nás ten den v knihovně víc, kdo se měl čemu divit. Mě už sice nepřekvapovalo, že Máj je veršované dílo, ale že Komenský získal místo po boku brožur o manželství, rodičovství, lásce a porozumění, to mi téměř vyrazilo dech. Byť i této problematiky se náš velký Jan v proslulém díle z první poloviny 17. století dotkl, dokonce velice trefně a pravdivě popsal stav manželský, přece jen bych ho zařadila mezi ostatními klasiky, pěkně pod písmeno K.