(pozn.: Silně hovorový jazyk je hlavní charakteristikou hrdinky – nejedná se o chyby, jméno a adresa ženy je smyšlený údaj)

Tak tomu říkám nadělení! No vážně, kdo by to byl řekl! 20 let otravuje se vším možným..
Nejdřív po mě hází voči a vodvádí vod poctivýho študia, pak mě přemlouvá, ať s ním a tou jeho vošoupanou karimatkou jezdím v létě k moři a taky mi nosí kytky, i když dost dobře ví, že je nenávidím. Třikrát mě žádá o ruku, třikrát odmítnu. Snažím se utýct za hranice, bohužel mě rafinovaně požádá o ruku počtvrtý. V trapnosti nečekané situace svolím. Slintá blahem. Po svatbě se ale všechno vobrátí. Domů už nenosí kytky, ale pokuty z metra, místo domnělých briliantů má v kapse zmačkaný, ušmudlaný papírovky, a když už teda JE doma, jenom tupě čučí na bednu. Básně mi už taky neskládá, zato skládá poklony jinejm pochybnejm ženskejm. Najednou mu v ničem nejsem dobrá. Knedlíková už není, jako bejvala a pivo už taky tak nevoní. Neumím vařit a sem prej i tlustá. Kritizuje. Podvádí. Lže. Kolikrát mám tisíc chutí ho praštit něčím tupým. Včera přišel domů. Zrovna sem dělala řízky. Ještě vožralej páchnul, přitočil se ke mně, tak sem se po něm hned vohnala paličkou na maso. Klesnul k zemi, krve jako z vola. A já? Byla sem najednou šťastná, šťastná, šťastná! Stal se zázrak. Po 20 ti letech útrpného manželství jsem to konečně byla zase já…