Tak jestlipak jste se letos políbili pod rozkvetlou třešní? Říkáte, že by jste si tento krásný zvyk nenechali ujít? Já taky ne, i když někdy to je doslova o život…, hlavně pro nás alergiky.
Vezměme to ale po pořádku. Po pár měsících pracovního pobytu v zahraničí jsem se vrátila zpět do naší rodné matičky vlasti. Však mě taky přivítalo pár nemilých překvapení.
Jako čerstvě nezaměstnaná jsem se šla zaregistrovat na ÚP a opět potupně žádat o sociální dávky. V duchu jsem si nadávala, že jsem si místo diplomu v oboru ekonomie měla raději udělat výuční list.
Po příchodu na sociálku mě však čekalo nemilé zjištění, že na dávky nemám nárok, neboť jsem v zahraničí vydělala „velké“ peníze. Nejen, že tedy nemám nárok ani na korunu, ale ještě mám povinnost živit vlastí rodiče, kteří kvůli mému „velkému“ výdělku prý taky nic nedostanou. No paráda, říkám si. Dáte nehorázné peníze, abyste se do zahraničí vůbec dostali (shánění informací, dopisy, maily, faxy, povolení k pobytu, cesta, atd.) a pak, místo aby byla vláda ráda, že jste si práci sehnali a snažíte se něco dělat, když u nás to stojí za h….(houby), vás přivítá tím, že vás oškube i o to životní minimum.
Přijde mi lehce absurdní toto odůvodnění. „Vydělala jste tam hodně, tak z toho teď žijte.“ Paráda. Nejvíce mě pobavil fakt typu, ukažte nám vaše příjmy, výdaje nám jsou ukradené. No takže pokud jsem neměla žádné výdaje, nebo je kdosi prostě není schopný akceptovat, tak bych v podstatě musela bydlet pod mostem, živit se kořínky, a chodit oblečená na Evu. Ale abych vládě nekřivdila. Přiřkla (ne dala, to je rozdíl, neboť jsem je nedostala, vzhledem k výši příjmů) mi částku na jídlo ve výši kolem 2000 korun měsíčně. Ono by se to snad při lehčí dietě dalo praktikovat v Čechách, ale moc dobře to nelze praktikovat v zahraničí, ještě když žijete v jednom z nejdražších alpských letovisek. No nic, jen taková menší ukázka myšlení některých zákonodárců.
No ale co už se dá dělat, že? Dobrá tedy, řekla jsem si, a nadala si podruhé, že jsem se do naší matičky vlasti vůbec vracela.
Své pocuchané nervy z jednání po úřadech jsem si šla zpravit do přírody. Rozkvetlá louka, moře pampelišek a již zmíněné oblíbené stromy zamilovaných. Zhluboka vdechnu jarní vzduch a dostanu záchvat kašle. No aby ne, má alergie, která je mou věrnou „přítelkyní“ již od dětských let je opět zde. Zarudlé oči, plíce kuřáka první třídy a věčně usnoplený nos. Tohle mi fakt chybělo, řeknu si, ale nedělám z toho tragédii. Prostě si zajdu pro léky, no co nadělám.
Zde mě čeká další nemilé překvapení. Lékárnice se na mě usměje a předloží mi účet za léky. Oči se mi zalejí opět slzami, ale s alergií to tentokrát nemá nic společného. Zrychlí se mi tep a poleje mě horko. Koukám na účet a nevěřím svým očím. Kouknu smutně do peněženky a vyndám z ní poslední pětistovku, za kterou jsem si chtěla jít nakoupit jídlo. Držím v ruce balíček léků a říkám si, že s trochou vody to bude vážně skvělá dietní večeře.
Jdu z lékárny, koukám na krabičku léků a mé myšlenky se ubírají k jídlu. Ozývá se totiž můj věčně hladový žaludek. Pohladím ho a tiše mu oznámím, že dneska dostane tabletu proti alergii s trochou vody. Dobrovolně jsem se rozhodla, zvolila jsem léky místo jídla, sdělím mu lehce provinile. On jen mrzutě zakručí, ale dále neodmlouvá.
Přijdu domů, vezmu si léky… .Ze dvou opuchlých důlků v hlavě se zase stává něco, čemu se dá úspěšně říkat oči, kašel pomalu ustupuje. Lehnu si do postele a snažím se usnout. Jde to těžce, neboť mám hlad. Myslím na to, jestli je lepší být hladový, nebo se dusit. Obě varianty jsou příšerné, ale přesto usínám s blaženým pocitem, že když už musím trpět, že si alespoň mohu zvolit jak…
Není přece nad svobodu rozhodování, nad právo volby…

Pozn. Berte prosím tento fejetonek s lehkou nadsázkou a humorem, ono to je asi totiž jediné, co nám v této prapodivné době zbývá. Jak se totiž s oblibou říká, sranda musí být, i kdyby na chleba nebylo *
Katty S.