Právě jsem dočetl překrásné básnické dílo Josefa Svatopluka Machara, českého spisovatele z přelomu 19. a 20. století. Jeho dílo "Zde by měly kvést růže" se mi velmi zalíbilo a proto jako svou prvotinu na tomto webu napíšu krátký článek (recenzi chcete-li) právě o tomto skvostu.
Celá kniha je laděná tak, aby kritizovala nízké postavení ženy v tehdejší společnosti. Uvážíme-li, že o ženskou emancipaci ve společnosti se snažila již např. Božena Němcová přibližně 50 let před tím, než bylo vydáno toto dílo, dokážeme si pak vydedukovat, že se kolem tohoto "ženského problému" zřejmě nic velkého nezměnilo. Na jednu stranu je to poměrně smutné, na druhou stranu má však p.Machar můj velký obdiv, že se do této otázky vůbec pustil a dokázal ji ukázat (a mezi řádky kritizovat) v takto krásných básních.
Nebudu se vypisovat o obsahu knihy, jen se s vámi, čtenáři, podělím o svůj názor. Nedokáži říci, která z těch čtrnácti básní se mi líbila nejvíc, prostě to nedokáži. Rozhodně ne teď, po dočtení. Možná časem, až nebudu tak opojen celou sbírkou a díla v mé hlavě trochu usednou, možná pak bude jedno z nich ležet někde nad nimi a já si uvědomím, že to je právě to, které se mi líbilo nejvíce. Rozhodně však v tuto chvíli sem mohu napsat jedno a to, že mě velmi oslovila báseň s názvem "Červené střevíčky".
Jako pár dalších básní v knize, se nejedná o verše avšak poezie to je. Poměrně rytmická a pro mě až eufonická, i přestože postrádá nějaké viditelné uspořádání hlásek či jejich opakování, čímž je eufonie definována. Pojednává o dívce, která chladnokrevně a plánovaně zabila svého manžela, rozsekala jej sekyrou, vyňala mu srdce z hrudi a to, se smíchem v ústech, rozšlapala na podlaze. U soudu nezapře jedinou věc, až to lidem nažene hrůzu. Ty sladké, dětské modré oči, ta dětská milá tvářička s úsměvem na rtech, ta milá usměvavá dívka - ta se u soudu přizná k masochistické vraždě... I těsně před popravou, se směje, mává známým a z jejich očí jí září krása. Překrásný obraz šílenství, které v ní pravděpodobně muselo panovat již delší dobu. V knize je to, řekl bych, nejmorbidnější báseň, ale okamžitě se mi zalíbila, především styl, jakým je napsána a tím, jak na mě působí, což nedokáži popsat.
A teď rychlé shrnutí. Rozhodně tuto knihu doporučuji přečíst. Bude se líbit všem, kteří mají rádi lyricko-epické básně pojednávající o nějakém problému. Sám jsem knihu hltal a za necelé 2 hodiny jsem zklamaný tím, že už je konec, otáčel na poslední stránku.