14. 7. 2009 - Na obloze sluníčko, sem tam mráček darebáček, počasí zkrátka přeje. Bylo nás šest, Magda, Reňa, Evka, Igi, Bea a já, no vlastně sedm, ještě Endík, Magdin pes. Vystupujem z motoráčku v Ostravici a těšíme se na „výplaz“ na nejvyšší vrchol Moravskoslezských Beskyd – Lysou horu.
Někdo ji zdolá poprvé v životě, u mě už to bude snad pátý pokus…
Už ve vlaku nám vyhládlo, a to jsme ještě ani nevykročili. Kupujeme něco do žaludku v místní pekárně, kde Evka ihned zaregistrovala nízké ceny, no neber to! Okolo půl jedenácté řádně posilněni už ale opravdu vyrážíme…
Z Ostravice jdem zhruba 1,5 km po silničce, která nás dovede k hrázi přehrady Šance – naše první zastávka. Endík má taky „sušáka“, dostává napít, na granule si však bude muset ještě počkat… Pokračujem dál, není na co čekat, na obloze přibylo mraků. Někdy jsme je i uvítali, slunce pálilo opravdu hodně…
Od přehrady jsme se napojili na žlutou značku, kterou budeme sledovat až k samotnému vrcholu. Na ukazateli píšou: Lysá hora 7 km.
Žlutá značka brzy zahýbá vlevo, my vstupujeme do lesa a táhlým stoupáním nás vede úbočím Čuplu. Jsme ve výšce 943 m.
Ostré stoupáky dávají celkem zabrat! Snad nejvíc v pohodě je Eda!
Prudký výstup nás dovedl k široké cestě, vedoucí pod vrcholem. Mírně vydechneme, následující úsek je odpočinkový, mírně klesáme do sedla mezi Čuplem a Kobylankou. Igimu nepomáhá ani ten šátek, co má na hlavě, teče z nás všech, sluce se nemá kam schovat… Šátek tasím z báglu i já. Povídáme si, dlouho jsme se neviděli, je to fajn, sejít se po čase.
Wow, pravá strana, úchvatný pohled na Šance! Tak tam jsme děcka tak před hodinou seděli… paráda! Pár fotek a valí se dál…
Při stoupání na Kobylanku jsme se zase kapku zadýchali, ale jinak vládne pohoda, ta nemizí ani po ujištění, že ten nejtěžší úsek nás teprve ještě čeká…
Opět se posilňujem, Magda je z nás vybavena snad nejlíp – energy tyčinky, jonťák, to zbytek jede spíš jen na tatrankový pohon…
Žlutá značka kličkuje terénem… Krásně jde vidět, jak se krajina mění… Na borůvky ale můžeme zajít snad ještě i v září, všecky zelené, smůla. Už vidíme náš cíl, zdá se, že není daleko… Zdání však někdy klame…
Kocháme se výhledy. Spíš jen Evka, Igi a já, zbytek tlupy už asi na vrchu hasí žízeň. Foťáky nestačí cvakat, dívám se na oblohu, zatáhla se, jak rychle se počasí dokáže měnit! Pršet snad nezačne…
Jsme tu, všichni, zpocení, ale šťastní! Venku zavoní zelňačka, česnekačky a ďábelské topinky, ty sedly, panečku!
Krátký odpočinek, než se vydáme nazpátek… Ležíme v trávě, opět je jasno, mraky odpluly do svých příbytků, přejí si, abychom měli z výletu ty nejkrásnější zážitky… Jen pár jich zůstalo, spíše zkrášlují oblohu, dívám se na ně, jak každou vteřinou mění svou tvář… Je to úžasné, být, jen tak, nechat na sebe působit tu krásu kolem…
Zkuste ji na sebe nechat dolehnout i vy, vnímat tu lehkost a vzdušnost bytí, nespoutanost oblak, která si plují kdo ví kam…
P.S: Děcka, díky moc za fest fajný den!
Zuzka