Píši Ti, protože mě trápí spoustu věcí, ale Ty je přehlížíš. Píši Ti, abys nahlédl do mé duše a uviděl tu bolest, ty city, tu lásku, kterou tak přehlížíš. Trápím se, trápím a přemýšlím, jak učinit některé věci, aby byly jinak a aby bylo vše jako dřív.

Ptáš se: "Znáš mě?" a já Ti odpovídám zda znáš Ty sebe. Býval si jiný a pravda, měníme se všichni, ale aby se z citlivého člověka stal naprosto ledový člověk? Či je to jen maska abys ochránil sám sebe? Ve mně však zní otázka jiná- kdy jsi přestal ochraňovat mě?

Bývali jsme andělé, vznášející se nad zemí. Psali jsme básně, zpívali písně a tušili jsme, že právě toto, je podstatou naší pohádky. Poháněni kouzelnou mocí věřili jsme, že naše láska je mnohem silnější než láska druhých. Byli jsme jen stín? Byli jsme reální? Tolik krásných slov vzešlo z našich úst. Tolik nádherných básní jsme vytvořili jeden druhému. Vím, že to, co jsme zažili my dva, jen tak někdo nezažije. Vím, že tu v tu lásku, ve kterou jsme věřili, lidé neznají.

Proč po nocích pláču bolestí? Proč jsi studený jako stín a chladný jako skála? Tvá tvář bez sebemenšího náznaku city působí, jako bys nechtěl, aby se na Tebe někdo díval. Ptáš se: "Miluješ mě'' a já ti odpovídám: "Copak to necítíš?" Sny se bortí, hvězda padá. Je konec všech momentů?

Přestala jsem básně psát, abych Ti přenechala místo, aby jsi se prosadil. Chtěla jsem věrně stát po Tvém boku, zatímco Ty bys zářil. To se také stalo, ale Ty se v tom topíš a bereš ohledy jen na sebe. Dříve jsi bral ohledy na mě. Nyní se obracíš sobecky na sebe a každá věta, každý Tvá báseň, Tvůj článek začíná větou 'JÁ'. Kam se podělo my? Stále jen říkáš, jak Tě lidi nechápou, ale Ty si uzavřený a nikoho k sobě nepustíš. Uzavíráš se před světem do temné ulity. Sestoupil si z nebe a vrátit se nechceš. Zanechal jsi svou vílu na nebi, jelikož jsi přestal věřit v lásku, zato sobě věříš až moc. Víru v sám sebe nepostádáš. Naopak jsi přesycen vlastním já.

Říkáš, že některé věci Ti udělají radost, ale dokáží v Tobě city vzbudit? Znáš ještě ten pocit, kdy se Ti rozbuší srdce kvůli jiné osobě a ne jen při pohledu do zrcadla?

Když z nebe jsi sestupoval a my stále tančili, nevšimla jsem si, že se Tvé city ztrácí v mlze. Nevšimla jsem si, že Tvá láska již není tak velkolepá. Říkával jsi, jaký jsem Tvůj poklad. Jak je naše láska a naše vyznávání bezkonkurenční. Dříve jsi říkával tolik krásných věcí. Držel si mě v náručí, pečoval o mně, dokud jsem se nevzbudila z mého snění. Nyní jen vedle mě jen tak ležíš a v mysli jsi v jiné sféře.

Už nemohu tu bolest snášet. Nejistota a pochybnosti mě ničí den za dnem a ráno co ráno se si přeji, že nastal nový den, kdy budeš jako dřív, kdy se mi vrátí můj anděl a opět mě pevně obejme svými křídly. Přeji si s Tebou opět do pekla se řítit a poznat při tom nebe.

Víš, lásko sním. Stále sním o dni, kdy mi začneš opšět vyznávat lásku. Sním o dni, kdy budu v bílých šatech a před Bohem se zaslíbíme po zbytku našich dnů.

Já Tě totiž budu milovat do samého konce. Já jiného nechci.

Chci pokračovat.