Již jedenáctá odbila, a lampa ještě svítila, a lampa ještě hořela, co nad klekadlem visela. Tak začíná nejslavnější dílo Karla Jaromíra Erbena, Kytice. Již jedenáctá odbila a lampa ještě svítila, když jsem seděla s hlavou v dlaních nad učebnicí. A to i s vědomím, že všechno učivo na zítra do školy se mi už dávno vytratilo z hlavy.
Nikdy nebudu učitelem. Sice mám školu do jisté míry ráda, ale tohle břemeno si na sebe nevezmu. Nemohla bych večer usínat s pocitem, že se v tuto hodinu studenti stále učí na mé zítřejší zkoušení. Třeba jde jen o zvyk, ale i tak. Učitel není jen bytostí, kterou většinou známe ze školy. Známe jen ten odměřený pohled, který na nás vrhá. Profesor musí být především filozofem, psychologem a diplomatem v jedné osobě. Jinak to není ten pravý učitel, jakého by si zajisté představoval i pan Komenský. Mezi učitelem a žákem musí být určitý vztah. Nesmí být odměřený nebo laterální, ale ani oportunní. Myslím si, že české školství je úplně na startu v tomto směru. Vztahy se žáky ještě nejsou na takové úrovni, na jaké by měly být. Domnívám se, že tento vztah je přímo antagonistický. Je problém v profesorech nebo ve studentech? Toť otázka. Řekla bych, že vina je na obou stranách. Učiteli se většinou stanou lidé, kteří vlastně učiteli ani být nechtěli. Nebyla jiná možná šance na vysokoškolský titul. Ale neříkám, že to platí na všechny! Studenti se dnes ovšem také nechovají tak, jak by si společnost zasluhovala. Důkazem toho je hrubé a drzé jednání vůči učitelům nebo i dnes velmi diskutované téma, natáčení učitele na mobil a bavení se tak na jeho účet. Je pravdou, že nejdřív si společnost sama takové to nevděčníky vychová a poté je za to trestá. Není tedy důvod k tomu, abychom si to uvědomili a každý začal nejdříve u sebe? Nevím, snad s touhle nadějí chodím spát. Pokud se ptám, jak by měl vypadat ideální učitel, tak je odpověď jednoznačná. Nejdůležitější v celém kontextu tohoto problému je, že by měl profesor brát žáka ne jako méněcenné dítko, ale naopak jako rovnocenného partnera. Vždyť i maturita by neměla být záměrným potápěním nepohodlných studentů, ale rozhovorem rovnocenných partnerů. Je škoda, že si to mnozí učitelé neuvědomují. Každý člověk je jiný, má jiné ideály, jiné myšlení a každý si samozřejmě představuje učitele v jiném světle. Takže kdybych vyjmenovala jaké správné vlastnosti by měl učitel mít, tak bych se zavděčila maximálně jen malému množství studentů. Každý si představuje ideálního učitele jinak. Zde by bylo na místě pronést Rimbaudovským způsobem - já, je nikdo jiný. Vzhledem k tomu, že jsem jakýsi idealista, který věří v pozitivní charakterní pokrok, tak i v tomto směru se domnívám, že české školství jednoho dne dojde progresu a příkladně složí zkoušku dospělosti.
Čeština je nádherný jazyk a my jako Češi můžeme být hrdi na to, jaké máme dnes podmínky. Když se podíváme zpět do minulosti, tak spatříme samotné boje za vlastenectví. Havlíček, Palacký nebo Dobrovský tomu věnovali celý život a my si to mnohdy ani neuvědomujeme. Nikdo jiný neuměl v historii lépe vystihnout léta studentská, než Alois Jirásek ve svém díle Filozofská historie: „Ó léta studentská! Doby radostí i starostí, doby úsilného studování, obavy a strachu ze zkoušek, doby vtipu, veselosti a zpěvu, doby kondic a úmorného vyučování, svěží mysli, bujarých sil, doby strádání i hladu, a přece bohaté růžovými sny, plné nadějí a plánů, doby svobody, přátelství, prvních veršů a první lásky! Ó, když by rád s vámi se loučil, kdož by z celé duše na vás nevzpomínal v tísni a chladu přísného života, plného rozporů a zklamání!“ Kdo by si při tomto úryvku nevzpomněl zrovna na ta svá studia. Ženy popláčí, protože vědí, že se to při vzpomínkách od nich očekává a muži napnou hruď, aby si tak připomněli léta hrdinného rebelství na škole. Již dvanáctá odbila, lampa dávno zhasnula a já učebnici zavřela.