Čtenáři, nedělejte to! Literatura byla, je a bude vždy jen pouhá fikce. Nehledejte neustále za literárními díly autora. Jeho životopisné údaje čtenáři fanaticky spojují skoro i s počtem stran („Jo, kniha má 263 stran, protože autor se narodil dvacátého šestého března!). Všechno je pro čtenáře v díle symbolické, metaforické, šifrované. Pokud čtenáři osobně znají autora, pak se dá mluvit téměř o kolumbovském fanatismu. Podle nich má postava tmavé vlasy, protože autorčin přítel má tmavé vlasy. Hlavní postava si kouše nehty, protože přesně tohle dělá autor. Vedlejší postava se na dovolené zamiluje do cizince a pak zjistí, že tenhle úlet má pro ni trvalé následky. Přesně tohle se stalo autorově sousedce, proto je to v knize zakomponované! říkáte si. Ano, i ne. V literárním díle může autor vycházet ze svých vlastních zkušeností, poznatků, ze svého života i z toho, co se kolem něj děje, co vidí, co slyší. Není to nic neobvyklého. Inspirovat se autor může kdekoli, čímkoli. Mějme ale stále na mysli, že ono výsledné literární dílo je jen fikce, v níž je sice vylíčeno pár skutečných událostí, ale to na věci naprosto nic nemění. Jinak je tomu u literatury faktu, u autobiografických a biografických knih, ale i zde bychom měli být opatrní. Nemůžeme bezhlavě věřit všemu, co je v takovýchto knihách psáno, protože i zde lze spatřit jistou stylizaci a nespolehlivost autora.
Stále mě přesto překvapuje, jak čtenáři za pouhým názvem, tématem díla hledají spojitost s autorovým životem. Proč něco takového napsal? Asi měl krizi v osobním životě. Proč píše o penězích? Asi vyhrál Sportku! – To snad ne! Je to všechno jen fikce (řečeno již potřetí), výmysl fantazie, i když to může být tak trochu inspirováno životem a skutečností. LITERATURA JE FIKCE! (řečeno počtvrté) STUDIUM LITERATURY JE VZNEŠENÉ MRHÁNÍ ČASEM! To jsou dvě pravdy, za kterými po několika zkušenostech stojím. Jistě je to jiné stání než ve frontě na úřadu práce jako včera…