Prázdný byt. Jedna plus jedna. Zařízený. Na nábytku leží půlroční prach. Nikdo tady neuklízel. Nikdo tady nebydlel, protože to stále bolí. Dívat se na věci, na které jsi šahal taky ty. Kdysi. Nedávno. Ještě než jsi odešel. Ze dne na den jsi mě neměl rád. Měl jsi rád jinou. Odešel jsi. Sbalil jedno tričko a dvoje trenky. Sprej a zubní kartáček. Pro zbytek se někdy stavíš, sliboval jsi. Nemohla jsem dýchat. Padaly na mě stěny ověšené obrazy a sušenými květinami. Padalo na mě úplně všechno. Cítila jsem tě tady. Před očima mi poletovaly vzpomínky. Nedokázal jsem tam zůstat. Musela jsem pryč. Ven. Na vzduch. Všechno přestalo mít smysl. Co jsem budovala, mohla jsem rovnou zakopat. Všechny plány smazat. A na všechno se vykašlat. Co jsem měla dělat? Sama? Jak jsem měla jíst u stolu, když jsem tě stále před sebou viděla, i když jsi tam nebyl? Jak jsem měla žít dál, když ty jsi byl moje všechno? Na tamté lavičce jsi nedávno seděl a kouřil cigaretu. Čekala jsem na tebe, až dokouříš a pak jsme šli domů. K nám domů. Do téhle hospody jsme chodili na pivo a byli jsme tu ještě nedávno. Tady vždycky parkoval tvůj černý vůz. Přesně na tomhle místě. A kde jsi byl, když já jsem brečela? Procházel ses za ruku se svou novou láskou? Usmíval ses a bylo ti dobře? Zajímalo tě aspoň, jak se trápím já? Vzpomněl sis?
Už je to půl roku. Vcházím do bytu. Všechno zůstalo tak, jak jsi to tu opustil a já vlastně taky. Na stole leží noviny ze dne, kdy jsi mi řekl (tak jednoduše), že máš jinou. Že s ní spíš a chceš s ní být. Že mě tady necháváš a je ti to moc líto. Byla to pro tebe jiná etapa, jiný život. Nová nabídka. Nedala se odmítnout. V kuchyni na stole stojí zaprášené špinavé skleničky. V lednici páchnou zkažené salámy. Proč jsem to nevyhodila? Je to příšerný smrad. Zavírám dvířka a jdu dál. Připadám si jako návštěvník muzea. Tady jsem opravdu někdy žila? S někým, koho jsem milovala? Sedla jsem si na gauč a zapálila si. Nekouřím, ale teď to udělám. Navodím správnou atmosféru. Budu vyhazovat jeho věci, pro které si už nepřišel. Které tady zůstaly jako památka v muzeu. Památka na něho. Jako by nestačilo, že jsem se z toho sotva vyhrabala. Z té samoty a lítosti, v čem je ta jiná lepší než já. Proč vůbec odešel? Co mu chybělo? Proč jsme to nějak neřešili? A proč zrovna já? Půl roku jsem přetrpěla, teď je čas začít zase znovu žít. Ale tak lehce to nejde.
Nechtěla jsem nikoho vidět, nikoho poznávat, nikam chodit. Byla jsem zavřená doma u rodičů a seděla v knížkách. Navštěvovala rodinu a dělala všechno možné, ale hospodám a cizím lidem se vyhýbala obloukem. Ale do nekonečna to nešlo. Pak jsem potkala svůj nový objev. A ten si tady dneska pozvu. Je těžké po půl roce sáhnout na vodu po holení, přičichnout si a hodit ji do pytle. Všechno to odnesu do sklepa. Nemám na to, abych to vyhodila do popelnice. Možná si pro to ještě někdy přijde. A tady už možná bude bydlet někdo nový. Se mnou. Nebo beze mě. Ani nevím, jestli budu mít dost síly na to, abych tady žila dál. Budovala jsem to pro někoho jiného. Plánovala jsem to s někým jiným a bude těžké na to zapomenout a nechat tady sahat na věci okolo někoho nového. Pytel vzpomínek se teď krčí v tmavém sklepě a dobře mu tak! Devět hodin. Zvonek. Za dveřmi třicátník. Oholený, navoněný. Kytice růží a láhev vína. Jako z romantického filmu. Sedl si na gauč a rozhlížel se kolem. Bylo mi trapně. Rudla jsem. Šla jsem pro skleničky a viděla tvé oči za oknem. Díval ses na mě jako na vraha, ale tos byl ty, miláčku, kdo nás zabil! Nasadila jsem ten nejsladší úsměv, jaký vůbec dokážu vykouzlit a šla jsem zpátky do obýváku. Na gauč, kde se do měsíce vystřídalo několik dalších partnerů. Souložící byt. Poznala jsem, že na nic lepšího už asi nemám. A nic lepšího ani neočekávám. Vyměňuju vás, mí drazí partneři, jednoho za druhého. Jedna dvě noci na rozvrzaném gauči. Použité kondomy v odpadkovém koši, který už tři měsíce stojí nevynesen. Zamykám po další návštěvě a jdu domů, k rodičům. S úsměvem a spokojená. Ale tohle jsem nikdy nechtěla…