Byl pozdní večer, první máj, večerní máj, byl lásky čas. Hrdliččin zval ku lásce hlas, kde borový zaváněl háj. Tak začíná naše nejslavnější báseň Karla Hynka Máchy – Máj.
Tento rok uplynulo 172 let od prvního vydání Máje. Je možné i po tolika letech objevit na tomto díle něco recentního? Ano! Důkazem toho je i fakt, že se i nyní knižní výtisky této básně pohybují na hranici osmi stovek vydání. Vždyť i jarní májové oslavy si nedovedeme představit bez pietní recitace Máje na pražském Petříně. Mácha byl geniální člověk, což naprosto kontrastuje s jeho nálepkou rebelujícího melancholického romantika. Mácha se navíc nikdy neoženil s Lori Šomkovou a tím se dostáváme k popření posledního všeobecného mýtu Máchy jakožto sladce romantického milovníka. Lahodnost textu si mohou pochvalovat obzvláště studenti, kteří mají povinnost učit se ji nazpaměť. Ale řekla bych, že kontext celé básně, jak je brán, je trošku předsudek. Už jen to, že je Máj považován především za milostnou báseň, je velmi zjednodušující a sentimentální verze. Může za to především práce letitých komunistických výkladů, které byly lidem předeslány. Vždyť by byl tehdejší režim sám proti sobě, kdyby dával za vzor společenského rebela Viléma. A tak byl líčen hlavně jako zamilovaný popleta, který zabil svého otce a za to musel následovat tvrdý trest v podobě lámání těla kolem. Všem tehdy současným rebelům pro výstrahu. V té době se muselo smést ze stolu existenciální rozměr této básně, protože obsahoval prvky nihilismu a ten byl tehdy zakázaný. Vztah otce a Víléma je jakýsi střet dvou odlišných světů: svět banální jistoty a svět vzdoru a touhy po svobodě. Ovšem nesmíme opomenout pana Máchu pochválit za lyrický kontext básně. Nikdo z českých básníků a spisovatelů lépe nevyjádřil akt milování jako on: „Dál blyštil bledý dvorů stín, jenž k sobě šly vždy blíž a blíž, jak v objetí by níž a níž se vinuly v soumraku klín, až posléz šerem vjedno splynou.“ To jsou Máchovy pocity, které mají za úkol vyvolat v nás určité silné emoce. Myslím si, že Máj nelze přečíst pouze jednou. Je třeba ho pochopit, ovšem pochopíme-li ho vůbec někdy. Je pozdní večer, první máj, večerní máj je lásky čas; hrdliččin zve ku lásce hlas: „Hynku! – Viléme!! – Jarmilo!!!“