Byl jsem až příliš často svědkem, jak se dal soucit nepravou cestou. Ale my, kdo vládneme lidem, jsme se naučili zpytovat jejich srdce a věnovat pozornost jen tomu, co si ji opravdu zaslouží. Takto začíná životní dílo Antoina de Saint-Exupéryho, Citadela. Také jsem byla často svědkem, jak se dal soucit nepravou cestou. Asi i proto mě toto literární dílo natolik zaujalo, že ho nedokáži vypustit ze svého života.
V posledních letech bylo Saint-Exupérymu věnováno mnoho textů. Hlavně od lidí, kteří se s ním nikdy nesetkali. Právem se lze obávat, aby se skutečná podoba tohoto člověka, kterého mnozí ani neznali, nebyla v budoucnu jen zkreslená legenda. Naštěstí je tu jeho vlastní svědectví, a to v podobě Citadely. Slova v ní napsána nabrala svou autenticitou neuvěřitelných rozměrů. Díky tomu jsou témata v ní rozebrána aktuální i dnes, po tolika letech. Pokaždé když se dostanu do složité životní situace, dobré i zlé, sáhnu po Citadele a vždy v ní naleznu odpověď. Divné? Ani ne. Pro křesťana je to Bible, pro muslima Korán, pro Židy Tóra, ale mě udává směr právě tato kniha. Ona není z těch děl, které přečtete jedním dechem za večer. Stále vám bude ležet na nočním stolku, abyste po ni mohli kdykoliv sáhnout a učit se z ní. A můžete začít třeba uprostřed, protože každá kapitola řeší jiný existenční problém a jiný osud člověka. Nejvíce na mě zapůsobila pasáž hned ze začátku knihy: „Podstatu karavany odhalíš, když se karavana octne v nesnázích.“ Tím Saint-Exupéry geniálně vystihuje fakt, že života si začneme vážit až tehdy, když se dostaneme do nesnadné situace. Citadela zosobňuje vyvrcholení životního zápasu, myšlení a hledání-život není ani prostý ani složitý, ani jasný ani temný, ani rozporuplný ani vnitřně jednotný, život prostě je. A to je pravda. Život je takový, jakými karty v něm hraješ hru. Ber neber. Saint-Exupéry se například oproti jiným spisovatelům nebrání diskutovat o smrti: „Poznal jsem, že není totéž přijmout riziko smrti a přijmout smrt. A tak jsem pochopil, že ani utrpení, ani smrt v lůně božím, dokonce ani žal nad mrtvými nejsou z vrcholku nejvyšší věže citadely k politování.“ Někdo by mohl vnímat Citadelu jako utopii, ale to jen proto, že ji nepochopil a nedal ji dostatečný prostor na porozumění. Někdo by ji ovšem mohl přečíst a hned se mu zapíše do srdce, ostatně tak jako mě. Abyste se ubránili mému, pro mnohé falešnému a fantaziálnímu výkladu, tak jako nejrelevantnější variantu nabízím, přečíst si Citadelu a vytvořit si na ni vlastní pohled a názor. Třeba vám zrovna ukáže vaši cestu života-pouze ona trvá. Na závěr tedy jen podotýkám hlavní poslání Citadely: Un sens á la vie - dát životu smysl.