Podle mého názoru je demokratický stát takový stát, jehož obyvatelé mohou svobodně vyjadřovat svůj názor, účastnit se voleb, pracovat, svobodně uzavírat různé smlouvy, uzavírat manželství, mít tak velkou rodinu, jakou si sami přejí nebo bez problémů a překážek cestovat kamkoliv se jim zlíbí.
Jsem občanem demokratického státu, mám různá prává, mohu svobodně rozhodovat
o svém životě, avšak často se setkávám se situacemi, na základě kterých pochybuji o tom, zda stát, ve kterém žiji je opravdu demokratický. Myslím si, že je nedemokratické, když vláda rozhoduje o různých projektech týkajících se našeho státu a téměř vůbec nepřenechává prostor obyvatelům vyjádřit svůj názor. Vláda si naplánuje výstavbu mnoha dálnic, továren nebo již tolik médií zmiňovaného radaru, ale obyvatelů, kterých se to týká nejvíce se vůbec neptá, jestli s tím souhlasí. Máme právo sepsat různé petice nebo demonstrovat, jenomže málo kdy
to zapůsobí natolik, aby vláda změnila svá rozhodnutí. Také v práci či ve školách můžeme vyjadřovat své názory a návrhy na různé změny, které jsou však většinou buď to okamžitě zamítnuty nebo ustavičně přehlíženy. Právě tohle jsou situace, kdy se sami sebe ptáme: „Tohle má být demokracie?“ Samozřejmě, že vždy budeme chtít to co nemáme, to co závidíme ostatním, ale určitě ani nikdo z našich politiků si neumí představit, že ho neustále téměř všichni neposlouchají, přehlížejí, neposkytnou možnost vyjádřit se.
Připadá mi rovněž k smíchu to, že vláda zavedla bodový systém, kterým chce především snížit nehodovost, zvýšit bezpečí na našich komunikacích a při tom se tolikrát dovídáme z médii, jaký že to zas politik řídil pod vlivem alkoholu nebo si to zvesela šinul
210-kilometrovou rychlostí. Vláda našeho „demokratického“ státu se také velice často a ráda řídí mottem: „Bohatým dávej, chudým ber“. Pořád se na nás valí absurdní zákony
nebo připravované reformy.
Podle mého názoru je také docela nesmyslné, že se z našich peněz financují vězni, kteří se za pár let budou mít nejspíš lépe, než lidé, kteří si na živobytí vydělávají poctivou prací, a to už ani nechci zmiňovat lidi drogově závislé či alkoholiky, jejichž odvykaní v různých léčebnách je také financováno z našich kapes.
Přes to všechno nesmím však zapomenout na státy, které trápí mnohem větší
a závažnější problémy, jako jsou zákeřné choroby typu AIDS nebo nedostatek čisté vody a jídla, časté přírodní katastrofy či terorismus. Musíme myslet především na to, že na světě jsou lidé, kteří změnu k lepšímu potřebují mnohem víc než my.