V bytě nejvyššího patra panelového domu je otevřené okno. Na parapetu v něm stojí třináctiletá dívka. Vypadá klidně, jenom po tváři jí téměř nepostřehnutelně stéká několik kapiček slz. Před sebou má jednoduchou volbu. Jsou pouze dvě možnosti. Přesto je to její nejtěžší volba v životě. Rozhodla se…

Po silnici běží asi desetiletý chlapec. Je zima a prší. Nikdo v tuhle hodinu už není venku. Běží bez přestání a jeho dech je rychlý a mělký. Vypadá jakoby ani nevěděl kam. Jenomže to ví. Už několik dnů to dobře ví…Následující den se v novinách objeví titulek: Desetiletý chlapec tragicky zahynul při srážce s vlakem.

Jsou dvě hodiny odpoledne. Celý byt je ještě prázdný. Pouze přes dveře do koupelny je vidět silueta mladé dívky. Sedí na zemi a má nepřítomný pohled. Není smutná. Ani nebrečí. Zdá se, že se jí svět kolem vůbec netýká. Několikrát upře svůj pohled směrem k oknu a pak pomalu, stejně apaticky, nahmatá drobný předmět vedle sebe. Poprvé je na její tváři vidět náznak zaváhání. Žiletka projela kůží snadněji než čekala…

Tohle je pár stručně popsaných příběhů. Je to ale jenom jejich konec. Stávají se dnes a denně a já bych chtěla, abyste se nad nimi zamysleli. A trochu jinak než obvykle. Je to pouze konec příběhu. Proč to udělali? Co předcházelo tomuhle několikavteřinovému bilancování nad vlastním osudem? Nesnáším spojování slov sobeckost a sebevražda. Co je to za nesmysl?! Copak může být ukončení svého života sobecké? Nikdo neví co, a jestli vůbec něco, bude po životě. Nikdo přece neví, zda si tím cokoliv ulehčíme. A já vždycky měla za to, že sobeckost je vyjádření nějakého jednání ve svůj prospěch. Tím, že se rozhodneme skončit život, se přece připravujeme o všechno. To, že způsobíme bolest lidem okolo nás je smutné, někdy až příliš. Jenomže opravdu si všichni tak dobrovolně vyberou právě tuhle cestu?

Eliška by za pár týdnů oslavila své čtrnácté narozeniny. Byla hezká. Celý život jí to všichni říkali. Jako malou ji rodiče přihlásili do soutěže začínajících modelek a ona vyhrála. Byla tichá. Neměla ráda příliš pozornosti a předvádět se nesnášela. Nechtěla jít na gymnázium. Věděla že školu nebude zvládat. Jenomže měla být dokonalá ve všem. Nechtěla zklamat rodiče. A postupem času už nechtěla zklamat ani sama sebe. Stala se figurkou bez vlastního názoru. Všichni ji obdivovali. Ona se nenáviděla. Jednou odešla ze školy dříve než obvykle. Otevřela okno ve svém pokoji ve dvanáctém patře paneláku. A poprvé v životě se rozhodla udělat něco sama za sebe…

Petr byl vždy spíše uzavřený, ustrašený kluk. Nikdy neměl moc kamarádů. Zato ale byli dobří, takže mu to nevadilo. Rodiče ho měli rádi a všechno, co kdy chtěl, od nich dostal. Jeho spolužáci věděli, že je plachý a tichý a zpočátku si ho proto moc nevšímali. Časem ve třídě začala být nuda.Všichni dobře věděli, jak Petr nesnáší být středem pozornosti a proto je začal zajímat čím dál tím víc. Od té doby chodil Petr domů často s brekem. Nikoho to zvlášť nerozrušovalo. Pokaždé měl dostatečně věrohodné vysvětlení. Jednou přišel domů se zakrváceným obličejem. Nemluvil a odešel do svého pokoje. Mamince všechno došlo a aniž by Petrovi cokoliv řekla, rozhodla se zajít druhý den do školy. Tu noc byla zima a pršelo. Nikdo si nemohl všimnout, že Petr odchází z domu…

Všichni měli Dominiku moc rádi. Byla upřímná a byla s ní zábava. Jen občas jí lidé nechápali…Dnes odešla ze školy dřív. Řekla, že jí není dobře. Jde po ulici a zaujatě se rozhlíží kolem sebe. Všechno jí najednou připadá absurdní. Lidi kolem, auta pospíchající bůhví kam. Před pár lety by se nad ničím z toho nepozastavila. Jenomže dnes už je jinde. Před třemi lety jí lékaři zjistili poruchu. Nazývá se maniodepresivní psychóza. Nikdo z jejích známých o tom neví. Pouze jeden. Nejlepší kamarád. Dnes k němu má zajít. Domluvili se, že půjdou do kina. Oba milují filmy. Jenomže Dominika ví, že dnes do kina nepůjde. Zastaví se před kamarádovým domem a do schránky hodí kus popsaného papíru. U ní doma ještě nikdo není. Ve čtyři hodiny zvoní telefon, ale Dominika už ho nebere…