Mladá punková skupina Führer Goes to Hollywood (FGTH) nahrála své první album a vydala si jej vlastním nákladem. Skutečně punkový přístup! Nadějná čtveřice ze Slezska (od Bystřice po Albrechtice) představuje svěží závan do mrtvolného puchu vznášejícího se ve vnitřnostech české punkové scény.

FGTH hrají intelektuální punk, chcete-li punktelektuální hudbu. Vycházejí z tradice punkových legend jako HNF nebo S.K.L.A.D, opepří svůj výkon odbočkami k minimalistním dementům DeVO nebo dnes už profláklým Phoenix II. To vše zaštiťuje jediná smysluplná společenská věda - psychologie - a její otec - Sigmund Freud.

Podle FGTH je důležité číst Freuda - protože na něj vždycky dojde. Kaňony lidského mozku jsou hluboké, naplněné neukojenými tužbami. Jednu po druhé, ovšem zdaleka ne všechny, nahlížejí FGTH originální čočkou a vysvětlují velice umně, nikoliv však polopaticky - posluchač je vtažen do víru hudby a textu a vyplivnut pryč, pokud na hru nepřistoupí. Pokud ano, může se jeho vnímání světa opět o kousek posunout.

Hned první píseň nazvaná allenovsky Vše, co jste chtěli vědět o Freudovi, a báli jste se na to zeptat, nás vyzývá k četbě příborského rodáka. Nic složitého, nicméně hned druhá - Tak pravil Frýdrich - se obrací k archetypální kritice a Jungovým koncepcím: ostré odsouzení punkové subkultury nevybíravými slovy není prvoplánově jasné, skrývá se za ním výzva k zamyšlení. Trojka, song Homofobií proti světovému míru demytizuje důležitost pohlaví a sexuální orientace pro "zdravý" vývoj společnosti, když slyšíme, že "je třeba zrušit pohlaví!". Další píseň se věnuje Freudově koncepci anální fáze, tedy období, kdy si malé dítě užívá kálení do plenek. Potlačení tohoto ukájení se výkaly a vyměšováním vede u dopělých jedinců l sexuálním frustracím, které mohou končit velmi špatně. FGTH nabízí řešení v podobě tolerance sexuální svobody.

Tématu incestních vzrahů a rozporem mezi zakořeněným vnímáním "co je doma, to se počítá" a vynuceným "co je v domě, není pro mě" se věnuje stejně jako Freud do hloubky v šesté písni. Fašisticky znějící název sedmičky Śmierć polokóm (Smrt Polákům) je past, je to zkouška na přijímatele poselství. Nejde o výzvu k zabíjení polského národa, naopak! Jde o zamyšlení nad tím, pro co jsou lidé schopni se zabíjet - pro národ, sexuální orientaci, polévku... Osmička Oi Oi Oidip se věnuje politizaci všeho v dnešní postkapitalistické společnosti, kdy se za politiku schovává veškeré svinstvo. Podle mě nejslabší článek alba.

Následuje píseň Kolektivní vina, opět odkazující k Jungovi a hlavně k divokému odsunu Němců po 2. sv. válce. FGTH odmítají princip tzv. kolektivní viny a z vražd obviňují nepřímo mimo Hitlera stejnou měrou i Beneše a český národ. Nic jako kolektivní vina neexistuje, vycházel z ní nacismus, vychází z ní antisemitismus - a vyšly z ní i Benešovy dekrety. Kontroverzní názor, který však nestaví rovnítko mezi obě události, nýbrž upozorňuje na složitost problému. Asi nejsilnější píseň alba.

Pak ještě následují dva cover verze od kapely DeVo (Mongoloid), opěvující Freuda, a Phoenix II, věnující se machismu a oidipově komplexu. Coming outu u homosexuálů a obtížnosti, s jakou se začleňují do společnosti se pak věnuje poslední píseň.

Zdá se, že před sebou nemáme normální kapelu. Odkazy na nacistické německo, židy a Freuda jsou však záměrnou imagí kapely, která víc než říct něco přímo a nechat to odeznít, nutí k zamyšlení! Intolerance nikdy neměla většího nepřítele!