Feministická lingvistika je výsledkem ženského emancipačního hnutí promítnutého do oblasti jazyka. Vznikla v 70. letech 20. století, nejdříve v Americe, později v Německu a pak se rozšířila téměř po celém světě. K nám pronikla v 90. letech. Jedná se o skutečnost, že je některé lingvistky (i lingvisté) spatřují v jazyce diskriminaci žen. Usmíváte se nad touto skutečností? A co ve vás vyvolávají tyto věty? „Poslanci jednali o hloupostech.“ „Herci hráli Hamleta, skončilo to fiaskem.“ „Diváci vypínali televizní obrazovky, když spatřili projev předsedy vlády.“ Normální věty, říkáte si? Přesto je právě na těchto příkladech jasně znát diskriminace žen.
Vezměme si první větu o poslancích. Poslanec je podstatné jméno rodu mužského (rod muž, číslo jedné atd.), jak víme. Ale vždyť existují také poslankyně! A ty nemohly jednat o hloupostech také? Mohly, proč by ne! Ale v češtině je zvykem pojmenovávat určité skupiny lidí, určité jevy, skutečnosti souhrnně podstatným jménem mužského rodu. Stejně tak ve větě o hercích, copak to byla hra vyloženě s mužským obsazením? Ne, určitě v Hamletovi hrály i herečky, přesto se používá označení „herci“ pro herce i herečky. Je to z ekonomického hlediska. Výstižnější, kratší je pojmenování „herci hráli“, než abychom vypisovali „herci a herečky hráli divadlo“. Přestože to má zcela logické a funkční využití, najdou se dnes lingvistky, které v tom vidí omezování rovnocenných práv. Proto volají po nápravě. Chtějí, aby se vyjmenovávalo – poslanci a poslankyně, herci a herečky, diváci a divačky. Tento trend se projevuje v různých zemích. V angličtině a němčině se již několik takovýchto změn ujalo.
Kategorie rodu souvisí také s dřívější (historicky doloženou) hierarchizací ve společnosti, proti tomuto zastaralému trendu bojují lingvistky, i ženy jiných povolání. V dnešní době postupně dochází k vyrovnávání obou jazykových rodů (mužského i ženského), např. v dotaznících se setkáváme již s tvary „žadatel/žadatelka“, „narozen/narozena“ apod. Nedávno jsem v autobusu zahlédla leták s nabídkou práce, hledali řidiče/řidičku pro autobusovou dopravu.
V češtině, jak víme, funguje systém přechylování, tj. odvozování ženských protějšků od jmen mužských (Čech/Češka, učitel/učitelka apod.), tato nově vzniklá slova označují ženské protějšky k mužským pojmenováním. Co se týče přechylování cizích ženských jmen, o tom se vedou v poslední době často spory. Na jedné straně jsou zastánci původnosti jména. Proč skloňovat Demi Moore na Demi Moorovou nebo Edith Piaf na Edith Piafovou, když cizinci naše jména neskloňují? V Americe citují Olgu Havlovou, nikoli Olgu Havel. Proč se snažíme my, Češi a Češky, o přechylování cizích ženských jmen? Zřejmě proto, že na druhé straně jsou zastánci přechylování jmen. Jedním z důvodů je leckdy nejasnost, jestli se jedná o ženu či muže. Podle příjmení to nepoznáme a jména si v dnešní době vymýšlejí lidé hrůzostrašná, tak abychom nedospěli k faux pas, proto přechylujeme některá jména. Na dalším příkladu vidíme pro češtinu netypickou jazykovou situaci - Šel jsem na večeři s panem Fisherem a paní Fisher. V češtině bychom obvykle řekli „paní Fisherovou“, ale pokud budeme dbát přání žen z ciziny, aby se jejich jména nepřechylovala a „nehyzdila“, tak nám to nějak nejde přes ústa. Přitom když se podíváme na mužské jméno, tak vidíme, že jemu bez obav dodáváme českou koncovku, tedy ho skloňujeme podle českých vzorů a nikomu to nevadí! Proč bychom si tedy nemohli přechýlit a skloňovat také cizí ženské jméno? Nebo máme nechat vše v originále? „Šel jsem na večeři s panem Fisher a paní Fisher.“ Nebo „šel jsem s rodinou Fisher“. Líbí se vám to? Nakolik je užitečná feministická lingvistika, o tom spekulovat nebudu. Ale pod petici, která by hlásala zrovnoprávnění ženského rodu v jazyce v tak vyhroceném případě, jako je „herci“ versus „herci a herečky“, bych se rozhodně nepodepsala.