Hroch, tak nevšední zvíře v našich zeměpisných šířkách, a přece hlavní hrdina v jednom z nejznámějších českých rčení. Jak má člověk poznat, že právě on je vlastníkem oné „hroší kůže“? Kdyby se říkalo například „prasečí kůže“, bylo by to srozumitelnější pro ty, kteří ještě neměli tu čest setkat se s panem Hrochem osobně v zoologické zahradě.
A jak se sem pan Hroch asi dostal? To se nám asi jen tak nepodaří snadno zjistit. Každý z nás může mít svou vlastní teorii, i když podle jistého pána je stejně nakonec všechno relativní. Ale myslím, že to můžeme chápat jako když se před námi zjeví třeba traktor. Prostě je, byl a bude. Nakonec ale dojdeme k závěru, že v tom budou mít prsty naši předkové, kterým ta prasata byla asi málo a tak se letem světem vydali napříč, do tajů exotických krajin.
Hroch vystupuje v různých situacích našich i zahraničních spisovatelů a dá se říct, že z něj může být nakonec i dobrý dopravní prostředek jako tomu bylo v povídce Šimka a Grossmmana, ale to nebyl zrovna nejšťastnější nápad. Ostatně „Hrochbus“ nezní příliš vážně. No není plech jako plech.
Mít ale kůži pana Hrocha by chtěl mít asi každý. Přece jenom je dosti hrubá na to, aby se pod ni jen tak něco nedostalo. A když už se do ní něco zakousne, tak tomu stejně nevěnuje pozornost. Když mu někdo nadává, pobízí ho a okřikuje, zaklepe ušima a nese se dál. Kdyby ji pan Hroch mohl prodávat, tak by to byl reklamní trhák a pan Hroch nesmírný boháč.
Takový trh s hroší kůží, to je věc. Člověk si přijde, vybere si velikost, jakost, barvu, oblékne, zaplatí a odejde s pocitem, že se mu pod ni nikdo nedostane, že zakryje veškeré slabiny lidského bytí.
Jenže potom by se mohlo stát, že by ji měl každý. Malý, velký, tlustý, hubený, s brýlemi i bez. To by z nás byl národ hrochů. Ne, že bychom nebyli líní, ubručení a na každý pamlsek nezaklepali ušima, ale hroší kůže by už byla hodně „hustý“ kousek.
Všechno má svá plus i mínus. Když už jste si tak pečlivě pořídili hroší kůži, může se stát, že to, co vás má ochraňovat před vším, vás ochrání i od toho nejkrásnějšího na světě. Od mateřského citu, lásky a něhy.
Proto hroší kůži přenecháme radši hrochům, mají na to ostatně povahu.