Když jsem toto foto uviděla poprvé, vstoupily mi do očí slzy. Nejdřív jsem si to neuměla vysvětlit. Zkrátka a jednoduše se ptát „proč“ sebe sama a odpověď nenacházet. Vždycky se mi příčila odborná a umělecká vyjádření, a proto své pocity vyjádřím ryze neodborně, ba co víc, úplně laicky, tak, jak mi budou myšlenky plynule proudit. Proč bych také měla za jednou fotkou hledat vyšší smysl? Proč ji rozebírat na mikroskopické části a zamýšlet se nad autorovým míněním? Vypisovat bezmyšlenkovitě vlastní pocity je přece tak jednoduché.
Seděla jsem v bílém křesle, prohlížela si onen obrázek a přemýšlela jsem. Všude bylo úplné ticho, vnímala jsem pouze zapadající slunce probleskující záclonkou a ve svém nitru jsem cítila, že tuto situaci jsem zažila já sama a na vlastní kůži. Lehký úsměv mi přeběhl po tváři a já se zasnila. Nad svou někdejší naivitou a představami. Ale byly to příjemné vzpomínky, jako by byly čisté a nezkalené, radostné a upřímné. Za ty to pocity vděčím jednomu polibku.
Chtěla bych nad tím přemýšlet, hluboce uvažovat, ale nejde to. Asi jsem moc povrchní a plytká, ale dívajíc se na tuto fotografii, jako bych viděla jiné postavy. Jak by byly trapné fráze typu láska nade vše, opravdový upřímný polibek, mějte se rádi! Jak se mi příčí laciné romány červené knihovny, takovou nechuť pociťuji k těmto nic neříkajícím heslům. Ne, chci vyjádřit něco úplně jiného, chci říci, že polibek daný milovaným člověkem vás rozplakat nemusí. Když jsem dostala svůj první polibek, necítila jsem nic. Až druhý mě dokázal rozplakat, ale zklamu tě, čtenáři, ani ten druhý nebyl z lásky. Byla jsem tenkrát velmi zmatená, ale jedno vím jistě. Cítila jsem, že se mi od základu změní život, že už nikdy nebude nic tak, jako poprvé, že éra, která začíná, bude osudová. Slzy, které mi vytryskly, vyjadřovaly rozhodnutí. Jako bych cítila, že nic nejde vrátit, kostky byly vrženy.
Ale nad čím přemýšlela slečna na obrázku? Napadá mě tolik různých scénářů a příběhů. Jsem proslulá svou sebestředností a do jisté míry i vztahovačností, a proto se nyní budu konečně věnovat párku Saudkova uměleckého díla. Co předcházelo polibku?
Jako první rozehraji krutý scénář. Partner, fyzicky a psychicky deptající svou partnerku. Když mu na večeři nepřipravila jeho oblíbené lanýže na značkovém víně (ročník 1909) s výmluvou, že na to „prostě nemají“, po zásluze ji potrestal. Pak řekl: „Tohle bylo naposledy, kočičko“ a vlepil jí brutální polibek. No řekni, laskavý čtenáři, nemáš nyní také ten pocit? Nevidíš tu trpící duši? Paradoxní oddanost týrané ženy.
Nebo to mohl být příběh vášnivé, hluboké a opravdové lásky. Představte si vesnickou idylu, zamilovaný manželský pár neslyší a nevnímá ani vřískající děti, když tu najednou přijde povolávací rozkaz. A on, muž činu, který cítí lásku nejen ke své ženě, ale především k vlasti, jde do války, z níž se nevrátí. Na rozloučenou řkne: „Tento polibek není poslední“
A do třetice (a raději už naposledy). Všude ticho. Útulnou místnost osvětluje pouze hřejivé teplo krbu. Za okny se míhají sněhové vločky, kolem dokola, kromě praskajících polen je slyšet pouze tíživé ticho. Všude je tma, ti dva si téměř nevidí do tváře. On nakonec se sklopenou hlavou zamumlá: „Promiň, již nemohu dál, vracím se k manželce“ a než po něm jeho nejdražší milenka stihne mrštit talíř, vlepí jí poslední polibek na tvář.
Jedna fotografie a tolik protichůdných názorů, postojů a situací. Abych mohla nazvat dílo dílem uměleckým, musí mi něco dát. Musím z něj něco cítit. Vidět ho z několika úhlů pohledu. Musí mě donutit k přemýšlení. Nemám ráda neutralitu a monotónnost. Tento Polibek pro mě uměleckým dílem jistě je. Už pro svůj náboj. Neboj se vyjádřit své pocity, roztáhni křídla a leť. Alespoň v myšlenkách.
Rammy „Mascha“