Věříte?

Ne?

Měli byste.
V posledních vteřinách života věří všichni. A většinou litují toho, že je to už naposled.
V poslední naději, ta totiž umírá poslední…
V Boha…
V lásku…
V rychlou a bezbolestnou smrt…

Když ležíte na vlhké zemi, jejíž chladnost Vás hladí do zad, cítíte uspokojení. Není nic příjemnějšího, než ležet na vlahé zemině a cítit se jako filosof.

Víte, že život je vlastně obdélník?

Obdélník, který vymezuje hranice vidění. Vidíte jen to, co vidět máte. Slunce, oblohu, stromy, ptáky, listí, kousky trávy…
To opojení světem kazí jenom ta klaustrofobie vymezeného prostoru.

Víte jakou hodnotu má poslední myšlenka?

Žádnou, nenajde se totiž nikdo, kdo by ji zvěčnil. Jste jen vy. Vy a ona. Ta slepá dívka, která hledá cestu z hrobu a uvízne s Vámi na dně. Na dně duše.
A pak cítíte ten vlahý déšť, jež Vás zahrnuje a pokrývá. Kapky kamínků a hlíny, které padají do očí. A jejich světlo je temnější a jejich čas naplňující. Jsou jako ženy, které na Vás leží, objímají Vás svou příjemnou tíhou a laskají. Líbají Vás vlahými a zároveň suchými rtíky po celém těle. Jste otrokem jejich lásky, neboť ležíte v této loži spoutaný. A pak to přijde, vyvrcholení. Ten vnitřní výbuch. Ta elektrizující slast, která je tak chladná a z každého kousku Vašeho těla vyprchá teplo. Několik vteřin. Několik těch nejpravdivějších vteřin skrytých za lží. Poslední myšlenka. A pak tělo ochabne jako po každém milování. Smrt je někdy blíž než si myslíme.
Bohužel…Bůh nade mnou neželí. Dal mi možnost býti broukem mrchožroutem, jež se dostane do vlastní hlavy a tam se pase na vlastním neštěstí. Stejně jako i červem, který se právě rozmnožuje v srdci a žaludku, cítím každý kus, který ze mne ubývá a s každým soustem, kteréžto připadne ostrým kusadlům. Pak jak jsem držel vcelku jsem se rozpustil do okolí jako hniloba. Kořeny prostupující mou zdechlinou mě dokonale vysály. Zmizel jsem z tohoto světa a přece jsem v něm zůstal.

Čekám osamocen v aleji jabloní. V sadě. Jsem sám a sám je ten s kým si v duchu povídám. Esence života a smrti. Obláček průhledného saténu zmazaného hlínou. Sedím v dutině stromu a čekám na svůj trest.

Máte strach?

Já ano. Bojím se každého člověka, který se v sadu objeví. Děsím se jeho života. Klepu se s myšlenkou na nekonečné bytí.
A proto se lidé zde ztrácí. Ztácí se v myšlenkách mezi kmeny stromů. Ztrácí se ve mě. Chci jim pomoct. Utíkají. Chci je zachránit. Chci být sám a proto táhnu lidi sem a zároveň pryč.

Uvažovali jste někdy nad tím, proč stromu rostou k nebi, jak to že se tyčí ze země jako cizí hmota?

Možná jsem odpověď na Vaši otázku.

Budete mi věřit?

Mám moc lidi proměnit ve stromy. Spíš jejich strach je promění v jabloně. Nohy jim zdřevění a zapustí kořeny do půdy, které nyní vládnu. Jsem pánem stromů v tomto sadě. Pronásleduji každého, který jednou překročí hranice mého světa. Kochám se jeho dechem, je to horší než posedlost, je to patologická závislost, cítit ten pot, smrtelný pot...a to opojení ze strachu je dokonalé.
Jejich stromy pak na jaře však rozkvetou radostí. A mají se k většímu životu. Našli jeho smysl. Jsem jejich ochránce, opatrovník, milovník...
Museli najít úděl svého života, nic jiného jim nezbývalo. Jsou v mém sadě, ať trpí jako já a mé oběti. Nechť polykají tu zeminu, kterou mi nacpali do úst. Vy, lidi. Chtějte poznat krásu kolem Vás! Vy ji musíte chtít, rozumíte. Musíte chtít mít cit pro krásu, musíte chtít poznat tajemství jednoduchosti života. K sakru! Lidé, spěte v korunách stromů, dívejte se znovu do hvězd. Tady na zemi Vás čeká osud. Já a můj sad. Budeme tu navěky. Budeme spolu.

A pak přišel konec.

Byla tma a hvězdy zářily skrze větve stromů. Sedím na vrcholku jabloně a jsem král svého království. Tisíce stromů se mi poddaně klaní. A pak, poprvé ve smrti, usínám únavou.

Přišlo ráno.

S ním masakr.

Lidé vraždili lidi. Zařezávali se řetězy pil do těl stromů a z jejich kmenů pryštěla krev. Lidská krev. Za každý padlý porost padla i jeho bytost.

Ráno bylo v sadě mrtvo. Tisíce přepůlených lidských těl leželo v bitevním poli a z jejich mrtvol pryštěla karmínová krev.

Má jabloň nasála té krve.
Já se znovu zakopal pod jabloní a rozplynul jsem se v červánkách.

Věříte?
Měli byste.