V následujícím textu bych se ráda dotkla dvou celkem radikálně odlišných principů, uspořádání či jakýchsi celků, jež se ale, i přes výraznou obsahovou odlišnost, zajímavě ovlivňují. Slova jako politika a náboženství má každý zaručeně odposlouchané z televizních zpráv, denních rozhovorů, zkrátka oba tyto pojmy brázdí svět od severního po jižní pól. Právě tato skutečnost je jednou z jejich společných vlastností - jsou nadnárodní, globální, existují v lidském vědomí.
Dále se ale naskýtá mnoho aspektů, faktorů a rysů, kterými se odlišují. Důsledkem této diferenciace je ovlivnění - a to jak po stránce pozitivní, tak i negativní. Negativních projevů je známo, zdá se mi, až velmi mnoho. Už jen nekonečná povstání, bitvy a nepokoje, dnes způsobené např. islámským extremismem, dokazují neblahé ovlivnění politické sféry sférou náboženskou. Ovšem ani politika není dokonalá - vždyť svět se v minulosti i dnes často setkává s povolením pouze vybraných konfesí v rámci určitého státního či národního celku. Svoboda vyznání a její rozvoj je tedy dodnes částečně potlačen… A vyprávěla bych vám ještě zítra, kdybych chtěla rozebírat negativní vlivy…
Pojďme se tedy raději hlouběji ponořit do smyslu a vyluštění otázky „ Jak pozitivně ovlivňuje náboženství politiku?“. Mám dojem, že odpověď není až tak pohotová a samozřejmá jako u předchozího problému. Spíše se mi vnukla smutná myšlenka hovořící o pocitu, že politika se nenechává náboženstvím moc ovlivňovat. Neotevírá se mu. Možná bychom mohli spekulovat o důvodu, jak je tedy vůbec možné, že má náboženství dopad na politické záležitosti v té negativní formě?! Předpokládám ale, že odpověď je znatelná- v negativním případě se politika náboženství také neotvírá a nedovoluje mu určité ovlivnění. Náboženské situace se někdy vyvíjí tak nebezpečně, že i politická sféra je nucena zasáhnout, proto je náboženstvím ovlivněna. V pozitivní formě je ale ze strany politické nezbytná vazba, vůle či touha. Politické osobnosti by měly sami toužit po otevření se náboženství, z jejich vůle musí náboženství cítit víru, lásku a naději, aby mohlo svými pozitivními vlivy zasáhnout, a propojit tak jemnou nitkou tyto dva odlišné globální principy.
Často mívám ale pocit, že ze strany politické, reprezentované jejími zástupci, není téměř ani náznak jakékoli touhy po spojení. Politika bývá většinou ryze světskou záležitostí, usuzuji, že proto obvykle i tak nečistou, protkanou lživými informacemi a nedůvěryhodnou. Kdyby se i v této sféře lidé pokusili otevřít víře své duše a vpustit k sobě ctnost a pokoru, domnívám se, že státní uspořádání, pořádek a celkové společenství by se pyšnilo čistším a ryzím vedením i základem.