Kráčíš snad tedy sám nebo jdou s tebou?… Ano, snad je tomu tak. Také někdy doufám, že snad jen slyším nebo vidím nebo raděj nic.
Co z toho vzít si k sobě? Snad nic raději - bude to bezpečnější.
Takže tedy jdi. Rychleji prosím a vyhýbej se lampám, vrhají nebezpečné stíny, nedá se jim snad uniknout. Ohýbají tě.
Mne? Jak to?
Hmmm… jednoduše, což se nevidíš?
Ne, snad je zde nějaké zrcadlo?
Stačí se ohlédnout, což se necítíš?
Jak? Nechápu.
Tak se snaž, což se nebojíš? Že tu nejdeš sám? Nic neslyšíš? Já tedy ano- houkají, šeptají, syčí.
Jako sovy, jež v noci přijdou tě vyloupit- pozor, ukradnou ti vše, co máš, tedy nic.
Ale stejně si dávej pozor, i když to můžeš nalézt na každém rohu znovu. Ale shánět to a znova se s tím sžívat, i přesto, že je to stále stejné, to už vůbec ne.
Co teprve, kdyby to bylo jiné!!! Pomoc.
Přiletí sovy a rozklovou tě svými drápy, jelikož jejich peří má váhu neposkvrnitelného železa, a tak z nich povstaneš jen ty s pouhou svojí existencí, která se zrodila ještě před tvou existencí, a tys jí zapomněl naplnit. Okolo tebe putují spousty zástupů, jejichž stejnost se projektuje v jeden jediný uchopitelný celek, který kráčí vedle tebe.
Ty zástupy jsou ty a ty jsi jejich reflexí. Kráčíš tedy vedle sebe, vše při starém, jen se cítíš, ale to je všechno. Nebo spíše nic. Tak najdi se, vymez se, kde že jsi?
Nějak tě neslyším.
Že tě překřičely ty davy svým šepotem?
Kdepak!! Ty jsi vklouznul do jejich vězení se svým rykem v podpaždí a přitom jsi k němu vzhlížel jako k modle, protože to bylo to jediné, co jsi v tu chvíli měl a na čem jsi pracoval. Kde že to vyrostlo? V houbovém háji, v tom ráji všech podhoubí, tam, kde každý nachází půdu pro možnost se začlenit. Tak už s tím neotravuj a vrať se do ráje.
Tam patříme všichni a nikdy nás nikdo nevyhnal!
Vzdychala, že šla zase sama, asi jí bylo smutno a údajně plakala, ale to nikdo neví, jen oni, jenže oni neexistují, a proto se jich příště prý zeptá- jenže já jí nevěřím, bude nejspíš mít stejný strach jako tehdy- i když asi ještě větší, protože už ví, jak to všechno je a taky bylo, bohužel a dokonce ještě a navždy bude, dokud bude tam, hloupá.
Tak šla a asi jenom šla, protože všude bylo nakonec takové prázdno, jako kdyby tamtudy- asi i jinudy- vůbec neprošla. Vymezila se absolutně proti všemu, aby vzápětí mohla se vším nepozorovaně pansoficky splynout.
Asi tak šla, ale vlastně už nešla, protože proč by chodila někam, kde není důležité být? Tady pozor, nebo možná raděj s dovolením, to je teď víc v módě- začala přemýšlet dokonce o tom, proč tam jde a narazila. Docela ostře, jakoby vypadla ze zatáčky, kterou si sama pro sebe ohnula na té nejrovnější cestě, kterou jste kdy viděli, tedy vlastně neviděli, protože ji viděla jenom ona, ale snad to tak ani nebylo, protože ona to tam moc nezná- prý ji vedou ostatní. Dalo by se ale říct, že někteří lidé hlásají, jak to všechno bylo a někteří lidé se dokonce domnívají, že to i nějak nebylo.
Ano, ne.
Lidé vám prý napoví. Záleží tedy, na které některé lidi se obrátíte, ale ve své podstatě to ani takový hluboký význam nemá. Snad asi jen tak, aby nějací lidé měli zas a znova co se domnívat.
Hlavně nezapomeňte, že se slovo domněnka píše tak, jak jsem to teď napsal, je to tak morálně a eticky dané, víte, v případě nejistoty, nakouknout do pravidel pravopisu- doporučuje se, nikoli doporučuji. Já doporučuji řídit se vlastním citem, tedy pokud nemáte potřebu vaše mínění zatěžovat ještě nějakými dalšími písmeny, jako je třeba m nebo n, nechte slovo v takové podobě, jak se vám vine k tělu, jak vás vystihuje… kdepak tak, že tak se to má.
Má, nu, ale tak to bychom zase mohli psát o tom, jak je to se slovem mít se.
Mít se rád, mýt se, mít se fajn nebo v klidu… Co že je teď v módě?