Odborníci nazývají současné žijící generace jako informační společnost. Zatímco dříve byl za symbol vzdělaného člověka považován starší prošedivělý muž s vousy a knihou v ruce, dnes je to muž v obleku a kravatě nesoucí pod rukou elektronickou databázi. Za posledních několik desítek let se rapidně změnil styl života, včetně trávení volného času. Život nám připadá rychlejší, drsnější, zmatenější. A zdá se jakoby i mnohem více začal fungovat onen zákon džungle, kde přežívá pouze nejsilnější. Je to tak. Všichni chceme být úspěšní. Jedinců je příliš a šancí málo. Není čas přemýšlet a váhat. Příležitost je teď a je možné, že za týden anebo za celý život už stejná nebude. Možná i proto se nám zdá, že všechno je tak rychlé a prchavé. Mám pocit, že se nedokážeme dost dobře radovat z maličkostí anebo žít přítomností, tím, co je teď a užít si chvíle, bez přemýšlení nad tím, co bude. A to přesto jakkoli moc to zní jako klišé. A já klišé nesnáším. Díváme se asi příliš upřeně do budoucnosti. Co bylo před týdnem, připadá nám, jako by bylo před rokem, nebo se nestalo vůbec. Jakoby to, co není teď anebo teprve nebude, ani neexistovalo. Jako by to byla uzamčená kapitola, která se nám pomalu zdá čím dál tím více vzdálená realitě. Někdy je mi líto, že nedokážu žít ze vzpomínek. Říkám si, proč mám prožívat něco, co si za měsíc nebudu ani pamatovat? Anebo ne?! Anebo je to jinak? Rozhlédněme se kolem. Vždyť babičky nám přece neustále opakují, jak snadné to dnes máme. Kolik možností a všeho dalšího, čeho si ani nevážíme. Těžko přesvědčovat někoho o opaku. Nikdo by ale neměl hodnotit něco, co sám nezažil. Stejně tak já nemůžu posoudit, jestli byl život dříve lehčí nebo těžší. Byl jiný. Ale složitější?
Nedávno jsem se zarazila nad jednou svou odpovědí. Myslím, že přesně vystihuje to, o čem se snažím psát. ,,Jsi šťastná?´´ zeptal se mě kamarád. ,,Ne. Protože je to na příliš krátkou chvíli.´´ zněla moje odpověď. Není to smutné? Ani ne. Prostě to tak je. Žít z budoucnosti? Lze to vůbec? Asi ano. Ale proč???