Člověk sedí, neví a přemýšlí,
jako by měl strach, z toho, co vymyslí.
Proč já? Proč zrovna já?!
Ozývá se uvnitř stále dokola.

Je to pořád stejné,
jednosměrné cesty tam a zpět.
Toť naše jistoty neochvějné,
jistoty, jenž znamenají svět.

Nevnímám...jsem mimo,
stojíce na rozcestí,
nedokážu se rozhodnouti přímo,
mám strach, nedojdu-li na zcestí.

Stejně však to rozhodnutí udělám,
zdali teďkom nebo jindy snad?
Nezáleží na tom, čas je klam.
Jen málokdo ho má rád.

Čekám, že se něco stane,
múza, Tvůj pohled, cokoli!
Však čekat budu stále, dokud má mysl nepřestane,
hnát tohle absurdní soukolí.

Snad něco se změní,
někdo mi z louže pomůže,
smůla, že svět již takový není,
dnes už ani láska mnoho nezmůže.

Milovat...
To jest nevidět a neslyšet,
žít jen pro toho, koho má člověk nejvíce rád
a každé jeho přání chtít vyslyšet.

Jen tiše, tichounce stát,
tomu citu se pomalu poddávat.
Jako Zima, když začíná tát,
novému životu své místo předávat.