Byly dvě hodiny ráno a mně se nechtělo spát. Nemohla jsem. Napustila jsem si vanu příliš horké vody. A tak jsem si na okamžik sedla na zem a opřela se o stěnu. Byla chladná. Stejně jako srdce mé lásky. Chvíle jako stvořené pro poetičnost. Ráda bych recitovala Manon Lescaut. Neumím ji zpaměti. A nikdy se ji nenaučím. Jsem lempl. Pak jsem se ponořila do horké lázně až po uši. Nemohla jsem si pomoct, ale trápila mě skutečnost, že jsem trapná. Kdyby mě nazval idiotem, řekla bych si, že jsem jako ústřední postava Dostojevského. Kdyby mi řekl Hňupe, byla bych jako burlaci z Mrtvých duší. Ale takhle? Vždycky jsem předpokládala, že nejvíce mě ponižuje lítost. Ale opět jsem se mýlila. Celá situace kolem pronesení té hrůznosti byla prapodivná. Jsi trapná, jsi trapná, jsi trapná ... znělo mi hlavou. Ta věta jedinečně dotvářela sebekritické úvahy o mém pokřiveném charakteru.
Miloval mě. Nebo jsem tomu spíš věřila. Chvilky s ním mi připomínaly lásku. Mluvil se mnou, líbal mě, hladil. Dotýkal se mě s chvilkovou něžností tak typickou pro muže dandy, zlaté generace. Když si na to vzpomenu, ponižuje mě to. Ten den jsme se potkali náhodou. Byl příjemný večer. Procházela jsem se kolem osvětlených výloh plných akčních slev a nezbytných výrobků a důkladně si promýšlela svou kompozici do francouzštiny. A najednou mě kdosi chytil za rameno a prudce otočil. Byl to On. Dlouze mě líbal. Voněl tak krásně jako vždy, směsí kolínské a svého těla. Mezi námi bylo něco živočišného. Vzrušoval mě, ale nemohli bychom spolu žít. Tak jsme se lišili a zároveň si byli více než podobní. Ale nechtěla jsem to říkat nahlas, po těch pár okamžiků mě bavil.
„Jsi krásná, víš to?“ Říkal to tak něžně, že jsem měla chuť svléknout se a milovat se s ním tady a teď. Ale pouze jsem mu přejela svou jemnou dlaní po tváři.
„Půjdeme k Tobě? Namíchám nějaký drink a budeme spolu.“ Nabídla jsem mu svou náruč.
„Ne, za chvíli už něco mám, “ hlesl tiše. Znepokojilo mě. Jsem žárlivá, stačí náznak a já okamžitě zkonstruuji teorii o nevěrném milenci a nějaké kurvě.
„Nebudu Ti lhát. A ani nechci. Jdu za jinou. Potřebuju změnu.“ Měl ve zvyku mě šokovat. „Ale klidně pojď taky. Sama nejlíp víš, co mám rád.“ Když to říkal, zvláštně se usmál. Připadalo mi to zvrhlé. Nenávidím skupinové sexuální praktiky. Jen zmínka o nich mě přivádí do rozpaků.
„To myslíš opravdu vážně,“ ta slova jsem téměř zavzlykala. Přikývl. „Nic o mě nevíš. A když už se snažím ti o sobě něco říct, neposloucháš mě. Nezajímám tě, nestaráš se o mé pocity. Zapomeň, že se ještě kdy vrátíš ke mně!!!“ Zvedl pravé obočí a usmál se. Možná se domníval, že s ním žertuji. Uhodila jsem ho. Nemohla jsem si to unáhlené gesto odpustit. Urazil. Jako každý ješitný pokrytec omezil svůj verbální projev na minimum. Řekl mi pouze Jsi trapná. A promiň. Pomalu mi docházelo, jak moc mě ta slova bolela. I tak jsem se s ním chtěla milovat. Najednou mi začaly cukat koutky a rozesmála jsem se. Cítila jsem se ponížená, ale i tak jsem se řechtala hodnou chvíli. Podíval se na mně a já vnímala opovržení, které ke mně po tomto výstupu chová. Měla bych plakat? Ale ne, jsem příliš dobře nalíčená.
Domnívám se, že na přitažlivost a lásku by měla být předepisována nějaká hypnotika. Nebyli bychom trapní.
Francis