Zajisté je tomu tak, že člověk byl v genesis stvořen jakožto imago dei a v tomto duchu svůj věčný život opatrovat měl. Dnes bychom nadneseně řekli: „ Bůh ví, jak to tehdy všechno bylo!“ a absolutně žádného Alláha bychom přitom neuctívali, však ani Hospodinu se neklaněli. Přesto o pravdu by si tento náš moderní výrok otíral vlastní pot, vzniknuvší z té flegmatičnosti. Jen Bůh byl tehdy tím jediným a skutečným Ens, které formovalo svět sám o sobě, jehož hranice se jistě nenacházeli kdesi nad běloskvoucími mračny. Bůh - tedy všechno, chcete- li nic, však při nejmenším jen ta posibilita - vdechl člověku duši a poslal jej žít. Tehdy ještě pohřbil smrt do stromu Poznání a možná nechal vládnout deismus, jak dnes mnozí věří.
Ano, člověk byl zajisté determinován k následování svého ideálního obrazu, ale kdykoli se pokusil nad tuto všeobecnou a universální ideu své vlajky vztyčit, probudilo se jediné to opravdové jsoucno ze svého věčného bdění. Z božské bouře nám pak pod vodami zmizela Atlantida, vznikl Bábel, potopil se Titanic a …? Spadl Airbus?
Možná by nyní bylo na místě skočit ladným saltem do nejistých vod slova „spadl“, nepřipadá mi však význam tohoto pojmu tak podstatný, jako snad jeho poselství by mělo být. Zda se tedy Airbus zřítil, vybuchl či stále letí - avšak to vše beze stop, by naše duše nemělo tolik vábiti jako myšlenka, proč a zda se toto všechno opravdu stalo. Jistí filosofové, milovníci moudrosti, si se svou pravdou v podobě věty „Smysly nás klamou“ v tichosti píší svoje spisy. Nepřátelé techniky jen kroutí hlavou a odsuzují jakékoli další zkoumání (Nedej bože pomocí ponorek!). Záhadologové si se spokojeným mlaskáním mnou ruce nad rýsováním se jejich vlastních kariér. Tvůrci seriálu Ztraceni se vydali prozkoumat místo natáčení s hrůzou osudu v očích. A roztroušeni v tomto labyrintu světa pláčí ve vlastních edenech srdce pozůstalí. Had jim svedl Evu a oni teď neví, kde hledat ty naháče studem potupené vlastním poznáním…
Kdeže - Eliadův Mýtus věčného návratu se nápadně opakuje a společné prvky tragických scénářů utápí lidstvo v jeho nevyzpytatelnosti. Prvotní a dědičný hřích přetéká ze stále dolévaných pohárů boží trpělivosti, kam poprvé prsknul svůj jedovatý oheň had, aby se musel plazit a ten nejpotupnější prach s sebou odnášet kamsi. Když Eva otupená hadovými otázkami zhřešila v touze poznat dosud nepoznané, když lidé vystavěli Babylonskou věž, aby Bohu podrazili nohy, a když pak vzlétli do vzduchu, aby ukázali, že mirabilia nejsou jen záležitostí Krista chodícího po vodě... tak Bůh procitl. Přece nebude čekat, až spálíme Bibli, přikážeme hadům ten popel roznésti a začneme zkoušet raketové dolety směr Boží Království.
Možná je tato idea zahrána kamsi do krajnosti lidských duší, které snad jen kdysi existovaly když Sokrates umíral s lahví jedu v ruce nebo Kristus na kříži statečně boží vůli nikoli trpěl. Měli bychom ale vědět, že od Velkého třesku, zdali jej uznáváme, od Genesis, pokud ji čteme s vírou nebo zkrátka jen od dob, které nikdo nepamatuje, platilo přísloví:
A posse ad esse. Otevřme tedy oči: Nic není nemožné.