Nevím, jestli to je Alešem Hamanem, nebo opravdu existuje něco jako asociativní čtenář - tedy ten čtenář, který čte knihy a následně se snaží přízpůsobit svůj život právě přečtenému. Tohle lze samozřejmě vztáhnout i k filmu nebo hudbě.
Když se podívám, kolik nových Bukowských se tady teď vyrojilo, uvažuju, jestli ti lidé, co píšou tak přehnaně epigonsky, ovšem bez větší životní zkušenosti, mají v hlavách něco jiného než seno.
Ale budiž, třeba začnou číst Skácela a v jejich "básních" se zastaví čas, nebo se dají na Holana a nevylezou z bytu. To by jim možná i prospělo.
Na druhé straně stojí bolestí zmítané slečny plnící své texty hromadami klišé, ale hlavně píšící o tom, co už tu bylo tisíkrát napsáno - láska, zhrzená láska, smrt kamaráda, kouření je špatné, těžké úvahy o světě a citech. Ve výsledku - nevýslovná nuda.
Je to pochopitelné - obě skupiny jsou naprostí kýčaři - protože hledají pro své básně uznání masy podobně naladěných lidí - nic překvapivého, nic nepředvídatelného se v jejich tvorbě nenalézá. Jejich charaktery jsou křišťálově čisté (tj. průhledné) a jejich dílo značně populární - tedy kýčovité. Masa si žádá kýč víc než cokoliv jiného, protože poskytuje jistotu. Namrskat do básně nebo příběhu pár prdelí, hoven a chlastu zvládne každý, málokdo to ale udělá tak, aby přinesl něco nového, novějšího než básně starého chlapáka á la Bukowski. Smutná skutečnost, proti níž se jistě potrefení ohradí.