Ten moment, ten záblesk v čase stiskl mé hrdlo, ta agonie mých citů, prach v očích zastínil odlesk srdce mého...

Jako andělé i já slavím pokaždé se stíny stromů tu černou neděli, ta krása soumraku, když obklopí moji duši tiché mokřiny....

Jen šepot šarlatových polí, se slzou naděje zní v mých uších, když uléhám na polštář z kamene...

Ta rajská vůně na mých rtech, co probudila sklíčená emoce, když budeš chtít cítit uvidíš ten éterický třpyt v mých snech jen ten záblesk až světlo Tvým hrdlem proteče...

Nebeský blankyt tají naše jarní polibky, s elegancí plují ve hvězdách mraky, slzy promění se ve střípky a popráší stříbrem naše kroky...

Pokušení otvírá mé oči dokořán, jako očišťující přetvářka každého dne, svoji ruku větru nepodám, vše co dokáže létat je nevěrné...

Snažím se do náruče chytit to nepolapitelné světlo noci, nemilosrdný oheň spaluje mne uvnitř a rušivá vzpomínka zanechává mne bez pomoci...

Ozvěny pláče prohlubují odváté pocity, bělost zvýraznila skryté jizvy mého světa, celou mou holou pravdou jsi Ty, Ty jsi mé slovo i celá věta...

Prázdný slib ještě více rozohnil bouřlivou hladinu, jsi jako zmrzlá vzpomínka, tající po ránu...

Nikdy nepřipustím, aby rychlostí světla postavena byla náhražka, teď však drtí mne ničivou silou ta opovržená porážka...