Jen ten, kdo stojí na dně propasti, vidí její beznadějnou hloubku.
Jsem na samém dně svých sil a nevím, jak dál. Už nedokážu zvládnout ani jednoduché úkoly, nemůžu se na nic pořádně soustředit. Realita se mi ztrácí v mozaice zvuků a barev a zdá se mi tak neskutečná, jako by ji prožíval někdo úplně jiný. Dokonce i má vlastní existence mi připadá nesmírně vzdálená a strašlivě cizí, jako by mi mé tělo už nepatřilo. Na ničem už mi nezáleží, nic není v tuhle chvíli důležité. Únava mi splétá všechny myšlenky do nepřehledného chuchvalce a já ho nedokážu rozmotat. V hlavě mi hučí a mám pocit, jako by moje mysl opustila tento svět a ocitla se v jiném časoprostoru, kde neexistuje hranice mezi snem a bděním. Jsem jako Alenka v říši divů, všechno se mi slévá do neskutečných obrazů, z nichž vystupují fantaskní detaily tvarů, zvuků a vůní. Nemám sílu s tím bojovat. Chci usnout a zapomenout, nemuset už nic. Chci si konečně odpočinout. Už prostě strašlivě nemůžu.