My, ženy… dovedeme být divoké jako nezkrocený kůň pádící nad útesy... Nádherné jako první svítání na zemí... Kouzelné jako šepot v korunách stromů, které dnes už nestojí... Dovedeme být silné a nezkrotné.... Vichřice zuřící nad oceány .... Vlny narážející na podbřeží... Umíme být tichounké a klidné jako vzduch v posvátném háji....Dovedeme bojovat zuřivě jako vlčice a když bráníme ty, které milujeme, není nic... nic, co by nás dokázalo zastavit! Nic!
Temnota nás může bičovat, drásat duši až na kost a přece zůstaneme nezlomené... Pohlédneme jí do očí, stejně hrdé a nádhernější než kdy dřív a se smíchem, z kterého až mrazí, jí plivneme pod nohy.... Když bojuje muž, pak měj obavy, protože často teče krev a lámou se kosti.... Ale když bojuje žena... když bojuje žena, to by ses měl teprve bát.... Ne, možná nezničí tělo... Ale ukradne srdce. Vezme duši! A tobě zbyde v dlaních jen smích víly, mizející mezi stíny....TAKOVÉ JSME MY ŽENY! :) Jsme to a mnohem víc...Nebo jsme aspoň byly....
Moderní svět vše změnil a obrátil na ruby. Co zbylo z toho obdivu mužů? Kde je to jasné světlo, které jim při pohledu na nás hořelo v očích? Mnohé z nás se cítí tak nějak méněcenné, zbytečné.... Světu dnes asi vládnou muži. Nebo si to aspoň myslí. A my? Ženy? Nás se nikdo na nic neptal.
My, ženy toužíme být obdivovány....Milovány a ctěny... Kde jsou však dnes ty časy, kdy se nám muži kořili na krvavých kolenou, stejně jako samotné zemi.... Kde jsou ty časy, kdy neváhali pro nás zemřít... Kdy se pro nás vrhali vstříc strašlivé přesile a nelitovali jediné rány, která je zasáhla....Kdy nás milovali a ctili ... Kdy jsme pro ně byly Bohyněmi.. Kde jsou ty dny?....
Toužíme po lásce, obdivu. Toužíme po úctě. A nic z toho se nám mnohdy nedostává. A tak si volíme svou cestu, jak toho dosáhnout. Snažíme se vyrovnat mužům. Hlásáme o ženské emancipaci, rovnosti... Tolik se jim chceme vyrovnat, tolik se pachtíme za tím cílem, že si přitom ani nevšimneme, že ztrácíme něco, pro co nás muži kdysi milovali... Ztrácíme tu ŽENU v sobě!
Toužíme po tom, co jsme kdysi měly... Po úctě a úžasu v očích mužů, když nás vidí... Chceme být zase stejně oceňovány, milovány a ctěny.... Chceme muže zase stejně uchvacovat a fascinovat.... A tak si volíme cesty, jak toho dosáhnout.... Ne vždy se ale vydáme po té správné ...
Dnešní svět má tendenci stavět do popředí mužskou část a tu ženskou jen občas dekorativně vystavit. A přesto to nic nemění na tom, kým ženy jsou… Měly jsme, máme a budeme v sobě vždycky mít NĚCO, z čeho se mužům zatají dech a obejde je mráz... Každá z nás to v sobě má. Věřte mi, bylo to tam vždy a bude to tam i až se budete cítit připraveny to probudit. Jsme věčnou nerozluštěnou hádankou.... Jediným pohybem, zachvěním řas i výdechem dokážeme říct vše.... My… Ženy…
Lerilain