Autor: Robert Tingel
Termín vydání: polovina listopadu 2008

Objednávat můžete na

Jako mediální partner Vám exkluzivní úryvky z tohoto románu přinášíme zde na PROSTORU:
2. část úryvků:
„To nesmíte! To nesmíte!“ šeptal Pasqual a plakal.
Zdálo se, že strašlivá bouře zuřící všude kolem ho vzdušným vírem přenesla zpátky v čase a on byl opět malým korsickým chlapcem, kterému právě zabili kamaráda.
Vymýtím vendetu! Zničím ji! Vyženu z Korsiky Janovany, kteří toto zlo celá staletí podporují. Z malého, bezradného chlapce se pomalu stával rozhodný muž. Zaťal ruku v pěst a uhodil plnou silou do pryčny, na níž ležel.
„Vymýtím vendetu! Musím! Dokážu to!“
Nebe plivalo rozježené blesky provázené dunivými hromy. Hořící oblohu hasily chomáče mokrých kapek, které rozběsněný vítr unášel k dynamické mořské hladině. Loď se rozkymácela a poslední obětavci houpající se v silném vichru na stožárech a uvazující plachty k ráhnoví se drželi tlustých lan a ječeli hrůzou. Ti ubožáci vyhlíželi jako zmoklí pavouci zápasící s bouří na život a na smrt.
Pasqualovu přítomnost přeťala další vzpomínka a znovu ho odnesla zpět v čase.

Hrobové ticho plnilo šedou celu k prasknutí. V nehybném vzduchu byl cítit kouř, který štípal do očí.
Už se rozednívá, pomyslel si Luigi, který probděl celou noc. Jak dlouho budu ještě čekat? Kdy mě zabijí? Hned ráno, nebo až po obědě? Nikdy jsem si ani nepomyslel, že můj život skončí, sotva začal. Vždyť mi je teprve osmnáct. Nesmím propadnout panice! Nesmím plakat!
Mdlé, zakouřené ticho náhle propíchl známý hlas.
„Luigi! Jsi tady?“
„Pasquale! Co tady děláš? Zbláznil ses?“
„Nemůžu tě tady nechat.“
„Pšššššt!“ zasyčel Luigi a na rty si přiložil ukazovák. „Vždyť všechny probudíš.“
„To asi těžko,“ usmál se Pasqual, „ti Francouzi jsou opilí jako motyky.“
„Co když -“ protestoval Luigi, ale svou připomínku nedokončil kvůli sprše Pasqualových slov.
„Tak chceš ven, nebo ne? Jestli ano, tak sebou pohni. Tolik času zase nemáme.“
„Kde jsi vzal klíče od cely?“
„Nestarej se a pojď!“
„Na čtrnáctiletého kluka máš kuráž.“
„Pozor, Luigi!“ vyděsil se Pasqual. „Málem jsi tomu tlusťochovi šlápl na břicho.“
„Ještě jsem se nerozkoukal,“ šermoval Luigi rukama před sebou jako slepec.
„Oslavovali vítězství,“ podotkl smutně Pasqual.
„Vrátíme jim to! Neboj se. Vykopeme Janovany z Korsiky i s těmi…,“ Luigi se rozhlédl kolem sebe, „i s těmi poblitými Francouzi.“
„Smeteme je do moře jako třísky, Pasquale!“
„Možná,“ pokrčil Pasqual rameny, „ ale teď musíme s otcem pryč.“
„Kam chceš utéct?“
„Co já? Ty také!“
„Já bych měl odjet s tebou?“
„Jistě. Nebo si myslíš, že jako uprchlý vězeň budeš na Korsice v bezpečí?“
Luigi mlčel.
„Otec se rozhodl pro cestu do Itálie,“ pokračoval Pasqual.
„Kam?“
„Nevím, asi Neapol.“
„Stůjte!“ prorazil klidné ranní ticho velitelský povel.
„Ne, Luigi! Neohlížej se! Na to není čas! Rychle pryč!“
Prásk! ozval se výstřel a po něm dutá rána.
„Luigi! To né!“ křičel, zatímco se díval do tváře smrti.
„Stůj! Kde jsi, kluku!“
Skrz slzy viděl běžícího vojáka, který se náhle zastavil a zamířil. V ten moment se Pasqual vzpamatoval a zmizel v macchii.
„Stůůůůj!“ Vojákův povel následovalo pár výstřelů.

„Kormidlo, Graywe!“ vytrhlo Pasquala z temných vzpomínek.
„Musíme držet kurz!“
„Ano, pane!“ volal kormidelník, plazící se zpět na své místo po palubě, která se během chvíle proměnila v jeden rozbouřený bazén.
„Všichni se přivažte k lodi!“ řval kapitán, bičován hustým lijavcem.
Vlny vysoké jako domy se převalovaly přes palubu a ten, kdo neuposlechl kapitánova rozkazu, byl smeten jako tříska. Loď sténala a trupem v pravidelných cyklech líbala rozběsněné moře. Všude stříkala voda. Byl slyšet nářek námořníků a srdcervoucí volání o pomoc.
„Hoří! Enrico hoří! Pomóóóóć! Zachraňte Enrica!“
Pasqual se vypotácel z kajuty, strhl ze sebe plášť a přehodil ho přes chlapcova planoucí záda. Pak se vrhl k druhému mladíkovi, kterému tekla z nohy krev, vzal ho do náruče a položil ho na postel.
„Děkuji vám, pane,“ řekl hoch poté, co mu Pasqual stáhl kusem plátna krvácející ránu.
„Jmenuji se Giacomo Rovatti.“
„Pasqual Paoli.“
„Cože?“ Mlaďoučký obličej druhého chlapce zahořel překvapením smíšeným s obdivem. „Já jsem Enrico. Korsičan,“ představil se, podal Pasqualovi ruku a pokračoval v otázkách. „Vy jste skutečně Paoli?“
„Ano,“ přikývl Pasqual, „vracím se domů.“
„Já jsem Ital, pane. Pocházím z Piombina. Z přístavu ležícího naproti Elbě,“ vmísil se jim do dialogu Giacomo.
„Připomínáš mi jednoho přítele z mládí.“
„Já?“ podivil se Giacomo.
„Ano,“ opáčil Pasqual stručně, „zastřelili ho a já byl přitom.“
Pak mu ale pohled sklouzl na Giacomovo zranění.
„Co tvá noha?“
„Je v pořádku, pane. Krvácení přestalo a teď už to bude jenom lepší!“
„Máš kuráž, chlapče.“
„To mi říkávala maminka také.“
„Říkávala?“ zeptal se Pasqual opatrně.
„Ano, zemřela loni v březnu na tuberkulózu.“
„A otec?“
„Toho jsem neznal. Odešel jsem do Livorna, abych zapomněl. A hlavně,“ pokrčil Giacomo rameny, „potřeboval jsem peníze. Živím se teď jako námořník, ale abych řekl pravdu,“ zakroutil hlavou, „moc mě to nebaví.“
„Všechno se dát změnit, Giacomo,“ usmál se Pasqual a poplácal ho po zádech.
„Proč se vracíte, pane Paoli?“ zeptal se Enrico.
„Proč?“ podivil se Pasqual jeho otázce. „Protože jsem se na Korsice narodil. Protože tam mám rodinu. Protože nechci strávit celý život jako italský vojenský důstojník.“
„Chcete jít v šlépějích svého otce a pokusit se vyhnat Janovany?“
„Chtěl bych Korsičanům vrátit svobodu. Ale ze všeho nejdříve musím zjistit, jestli o to stojí.“
„Určitě ano, pane Paoli!“ pronesl sebejistě Enrico.
„To právě ještě nevím,“ zakroutil hlavou Pasqual.
„Proč myslíte, že ne?“
„Nemyslím si, že ne. Jen to zatím nevím. Vždyť,“ přivřel oči, „podívej se do historie. Nejdříve patřil ostrov Pise, pak Janovu. Nyní si na něj brousí zuby Francouzi. Každý ho chce mít a chce na něm vládnout. Ale nikdo se nezeptá, jestli to chtějí také Korsičané. Na druhou stranu - některým korsickým klanům přináší spojenectví s cizí velmocí užitek.“
„To jsou zrádci žijící v přístavech. To nejsou opravdoví vlastenci!“ vykřikl pobouřeně Enrico.
„Možná, ale jsou to také Korsičané. Vím, že ti, kteří se drží stranou pobřežní čáry, bojují. Bojují celá dlouhá staletí. Za svobodu. Za svůj ostrov. Bojují -“
„Ano, bojují! Bojují tak jako já!“ skočil mu do řeči rozvášněný Enrico.
„Velkou hloupostí Korsičanů,“ pokračoval Pasqual, „je válka mezi jednotlivými klany a vendeta. To jsou dva jedy, které si dopřávají a které je ničí. Přijíždím naslouchat. Přijíždím pozorovat. A jestli zjistím, že lidé tady chtějí něco změnit, jsem připraven je vést.“

Kapitola 13: Osudné ráno prvního listopadu

Lisabon, 1. listopadu 1755

Paprsky portugalského slunce vesele zlatily hotelový pokojík, večer tak smutný.
„Louiso?“ zašeptal pan Rochette do klidného ticha.
„Promiň, tati, nechtěla jsem tě vzbudit.“
„Kolik je hodin?“
„Za pět minut půl desáté,“ odpověděla.
„Kolik?“ otázal se polekaně.
„Bude půl desáté.“
„Jejda. Tak to si musím pospíšit. V jedenáct mám v přístavu schůzku s panem Ortegou,“ řekl a začal se strojit.
„Jak je to jen krásný den,“ povzdechla si, zatímco se dívala na prejzové střechy zalité sluncem. Náhle se pod ní zem otřásla tak, že se musela přidržet brokátového závěsu, aby nespadla. Mladík rovnající před hostincem krabice se zeleninou do věžovitých staveb byl jimi v momentě zasypán.
„Áááááá!“ vykřikla a rozběhla se k otci.
„Co to bylo?“ zeptal se jí.
„Nevím, tati, ale jestli tady zůstaneme,“ dotáhla ho k oknu a ukázala mu chlapce, který se vyhrabával z hromady paprik, „tak dopadneme jako tamhle ten pouliční prodavač. Rychle pryč!“ rozkázala velitelsky.
„A co naše věci?“
„Vykašli se na ně! Teď musíme ven,“ vlekla ho za rukáv ke dveřím.
„Počkej!“ vyvalil oči. „Vezmu alespoň peníze,“ odstrčil ji a sáhl po ošoupané brašně, která ležela u postele.
Zem se otřásla znovu. Mosazné svícny osvětlující schodiště se rozklepaly a spadly na zem.
„Hoří! Hoří!“ rozléhaly se po hotelu zmatené hlasy zjizvené hrůzou.
„Rychle, tati!“
Polooblečení vyděšení lidé vybíhali z pokojů a mířili k úzkému schodišti, které již stravoval oheň. Tato jediná úniková cesta jim však připadala jako dlouhý jícen draka plivajícího plameny a kouř. Desítky lidí tlačící se, padající a šlapající po těch, kteří dříve ztratili rovnováhu, působily jako lavina. Louise a jejímu otci se podařilo projít mezi plameny a davem až do prvního patra, kde se lidé shromažďovali a utvořili na schodišti zátku.
„Musíme se dostat do jednoho z pokojů,“ přemýšlela nahlas Louisa, „tudy neprojdeme. „Dej mi ruku!“ přikázala otci a táhla ho pryč.
„Co blázníš, Louiso?“ křičel vyděšeně, když viděl, že Louisa vylezla na okenní parapet.
„Není to vysoko a navíc,“ otočila se k němu, „pod oknem je hromada papírových krabic se zeleninou. Nic se nám nestane. Pojď!“
„Louiso!“ Přiběhl k oknu, vyklonil se a viděl, jak se Louisa zvedá a pobízí ho, aby ji následoval. S koženou brašnou v ruce vylezl na parapet a skočil.
„Aúúúú!“ zařval bolestí poté, co dopadl do zeleninové záchranné plachty.
„Co je, tati? Jsi v pořádku?“ rozběhla se k němu.
„Ruka, moje ruka,“ sténal bolestí. „Mám zlomenou ruku,“ sípal a snažil se postavit na nohy.
Tu se náhle zem otřásla znovu. Prejzové tašky padaly ze střech a s rachotem se tříštily o kamenné dláždění ulic. Okenní tabule praskaly jako mýdlové bubliny. Všude byl slyšet nářek a brekot dětí.
„Dělej! No tak, vstávej!“ křičela, zatímco mu pomáhala na nohy. „Musíme se dostat někam na volný prostor. Pojď!“ pobízela ho ke chvatu a přes střepy z prejzů se vydala směrem k přístavu.
Několik dalších silných otřesů proměnilo krásné město v hromady sutin a nevzhledných rozvalin. Jen s velkým štěstím se jim podařilo prodrat se rozběsněným davem a lavinami kamení na prostorné nábřeží. Odtud byl pohled na metropoli děsivý. Několik starých čtvrtí stravoval divoký požár, jehož kouř utvořil nad celým Lisabonem varovný černý mrak. Požár se rozlézal rychle jako rakovina a vyháněl lid k přístavu. Jedinou únikovou cestou z tohoto pekla bylo moře. Křik rozjitřených hlasů působil jako jehly propichující ušní bubínky. Tato děsivá scéna vyhlížela jako výjev z Apokalypsy sv. Jana. Plačící ženy, spínající ruce k nebi, líbaly prach nově a nově se tvořících rozvalin. V záchvatu šoku pobíhaly od jednoho muže k druhému a prosily o pomoc. Mnoho dětí, které nestačily utéct, leželo totiž nyní pod sutinami, jež se každou minutou stávaly spíše jejich hrobem než jen dočasným vězením. Nikdo si jich však nevšímal.
„Tam mám uvázanou loďku a v ní celou svoji rodinu, slečno. Nechcete se přidat k nám?“ otázal se Louisy asi čtyřicetiletý muž spěchající k prkenným molům.
„Ano, pane, rádi,“ přikývla a chytla otce za ruku.
„Tak mě následujte,“ zavelel Portugalec.
Prodírali se davem, který v přístavu stále více houstl. Nakonec se probojovali ke člunu, ve kterém se již tísnilo asi sedm osob.
„Pojďte! Pomohu vám,“ podal muž panu Rochettovi ruku.
„Děkuji, pane. Pane -“
„Říkejte mi Manueli.“
„Já jsem Frederic a tohle je má dcera Louisa.“
„Moc hezká, Fredericu,“ usmál se na ni Manuel.
„Tvá francouzština je perfektní, Manueli,“ pochválil ho pan Rochette.
„Má matka byla Francouzka,“ odpověděl Manuel a požádal Rochetta, aby odvázal lano.
Ten se všemožně snažil uvolnit jednou rukou pevně utažený uzel, ale marně.
„Co máš s rukou?“
„Mám ji asi zlomenou.“
„Tak to nech být. Udělám to sám.“
„Kam chceš jet?“ otázal se ho zvědavě pan Rochette.
„Co nejdál od města. Jinak si na nás oheň pochutná jako na malině.“ Manuel ponořil do vody vesla, napnul svaly a zabral. Člun se rozjel a po chvíli zmizel mezi desítkami ostatních lodí, pohupujících se po velké vodní ploše ústí řeky Tejo. Nálada lodních posádek byla dobrá, jelikož se každý domníval, že šťastně unikl velmi pravděpodobné smrti. Nikdo však netušil, že se k smrti naopak mílovými kroky blíží.
„Co je to?“ vykřikla hrůzou Louisa, když viděla, jak se proti nim žene vysoká stěna vody.
„Tsunami, tsunami!“ volal pan Rochette a roztřásl se jako sulc. „Louiso, ovaž si okamžitě lano kolem pasu!“
„Kde je? Nevidím ho.“
„Dělej, rychle, nebo bude pozdě!“
Louisa v hysterii hledala provaz, který jí měl zachránit život. Šátrala roztřesenýma rukama kolem sebe, neschopna odtrhnout pohled od pohybující se masy vody neúprosně se blížící k nim.
„Rychle, Louiso! Rychle!“ křičel na ni jako pominutý.
„Tady je!“ oddychla si.
„Obtoč si ho kolem pasu a uvaž dvojitý uzel!“
Živel mezitím na své pouti ničil vše, co se mu postavilo do cesty. Zvedal lodě s uprchlíky jako třísky a odhazoval je do dáli.
„Teď uvážu tebe, tati!“ křičela Louisa.
„Ne, nech mě být, stejně neumím plavat,“ vrtěl hlavou.
„To ne!“ nenechala se odbýt a hledala pod lavicí další provaz. „Mám ho! Zachráníme se oba!“
„Toto bude moje smrt, Louiso! Raději si vezmi tu brašnu.“
Jeho ruka však byla cestou k Louise stržena vodní masou a on i jeho jmění se v okamžiku topili ve změti lidských těl a mořské pěny. Louisa jen ucítila, že ji něco s úžasnou lehkostí nadzvedlo a neslo do hlubokého neznáma. Vše se odehrálo tak rychle, že se ani nestačila bát. Jen cítila, že je unášena jako skořápka ořechu, neschopna sledovat směr ani cíl své cesty. Slepá a hluchá, vláčená vlnou jako svým osudem, domnívala se, že na ni právě dýchla smrt. V dalším okamžiku však ucítila lano, které jí sevřelo pas jako anakonda a táhlo ji směrem vzhůru. V tu chvíli si uvědomila, že ještě žije. Otevřela oči a snažila se plavat směrem ke světlu. Chtěla se nadechnout, ale věděla, že by to byl její konec. Nedostatek kyslíku jí způsoboval nepopsatelná muka. V tu chvíli si nepřála nic jiného než jeden nádech. Jedno vzedmutí hrudi. Nemožnost nadechnout se ji svírala jako lis. Jako lis přimáčknutý na prsou, připravený rozdrtit ji na kaši. Jak silné měla nutkání otevřít ústa a vehnat do plic místo vzduchu alespoň vodu! I když světla přibývalo, rty se jí rozechvěly a pomalu se začaly otevírat. Oči vytřeštěné hrůzou a zarudlé představou jisté smrti ztrácely lesk. Ruce i nohy se přestaly hýbat a ústa odstartovala sebezáchovný nádech.
Vtom se její hlava jako zázrakem objevila nad hladinou. Čerstvý vzduch se zuřivě vehnal do plic a dodal krvi tolik potřebný kyslík. Mozek se osvěžil a ona opět začala vnímat. Rozkašlala se a plivala vodu, kterou přece jen zčásti vdechla. Viděla, jak se několik metrů před ní houpe na hladině převrácený člun. Sebrala všechny síly a doplavala k němu.
„Tati! Tati!“ volala z vraku rybářské loďky.
Kolem ní plavaly desítky mrtvol a hromady zlámaných prken. Nebylo nikoho, kdo by jí pomohl otce hledat. Rozvázala uzel lana a skočila do mokrého hromadného hrobu. Dalo jí tolik námahy, aby unikla jeho slizkým spárům, a nyní se do nich vrhla s otevřenou náručí. Znovu se potopila a snažila se nalézt provaz, který poutal pana Rochetta.
„Tady je!“ vykřikla radostí, chytila ho do zubů a vydrápala se zpátky na člun. S každým vytaženým metrem lana v ní rostla naděje, že otce zachrání. Oči jí jiskřily a ruce kmitaly neuvěřitelně rychle. Plamen v jejích očích vyhasl v okamžiku, kdy z vody vytáhla jen jeho roztřepený konec. Úžas promísený s totálním zoufalstvím a beznadějí vyslal do mozku povel k jediné obranné reakci. Výkřik hrůzy přikryl vodní hřbitov a brzy se v něm sám utopil. Pak byl slyšet jen jemný pláč, který zněl jako otčenáš.
Mezitím rozběsněná mořská masa dorazila k přístavu. Před ním se postavila na zadní jako splašený kůň a dosáhla tak výšky šesti metrů. Tisíce lidí tísnících se na nábřeží zařvaly hrůzou. V neskutečném zmatku a tlačenici se ti zoufalci rozběhli a pádili do žhavého jícnu hrozivého požáru. Raději oheň než voda. Raději žlutorudé plameny než šedá mořská pěna. Raději žár než chlad. Raději známý oheň než neznámé mořské hlubiny. Sebevražedně se vrhali do ohněm stravovaného města, jen aby nebyli smeteni obrovskou vlnou tsunami. Mizeli v černém kouři, který je spolkl jako drak. Konečně se vlna dotkla nábřeží. První oběti se ztrácely v šedé vířící kaši. Mořská pěna se jako sliny vzteklého vlka rozlévala kolem jeho nenasytných úst, ze kterých čpěla smrt. Byl slyšet jen řev a bolestné úpění. Ženy v posledních okamžicích svého života schovávaly pod široké sukně děti, snažíce se tak poskytnout jim bezpečné útočiště. Neviňátka se s bezmeznou důvěrou přimykala k nohám svých matek s vírou, že vše bude zase dobré. V několika dalších vteřinách se však i ona stala součástí vlny valící se do žhavé náruče města, plivajícího proti ní pekelné sliny. Nyní mezi sebou sváděly boj na život a na smrt dva živly. Proč si však vybraly za arénu tohoto zápasu právě Lisabon? Ruiny poničené požárem byly teď smeteny divokou vlnou ženoucí se bezhlavě vpřed. Když tsunami konečně došel dech, moře si ji zavolalo zpátky. Reagovala na jeho rozkaz okamžitě. Kamenná tříšť se vracela do mateřského lůna a cestou zpět ničila bezohledně vše, co nestihla předtím. Kdo přežil příchod vlny, poznal při jejím odchodu, jak je štěstí prchavé, pomíjející a nevypočitatelné.