Člověk, Faust a bůh. Nepopiratelně základní slova, která ale nejsou jenom slovy, totiž celými pojmy se vší ctnostnou alegorií. I přesto, že by se mohl pořádek této „slovní řady“ zdát nepodstatný, pojmy jsou zde nastoleny v uvedeném pořadí přímo účelně, jelikož právě jejich odstupňování a sled dokáže velmi nápadně i nápaditě vypovědět mnohé o jejich podstatě ve zde diskutované souvislosti. Co se však skrývá pod pouhým člověkem, co vybavit si pod Faustem a kde najít odpověď na pochybnou myšlenku podoby a podstaty boha? Sám člověk mohl by se zdát nejjasněji formulovaným a nejsnadněji představitelným spodobněním, neupadejme ale do stadií a pocitů nadřazenosti či apatie. Člověk není zdaleka daným faktem, vždyť přeci kdo jej stvořil, jak a proč? Na první dvě nadhozené otázky najdeme při troše prozíravosti odpověď v mnohých náboženských spisech, považujme ale jednoduše jako základ skutečnou přítomnost člověka v dnešní i minulé době a zkusme i prostřednictvím tohoto poodhalit roušku neustále diskutovanému problému- smyslu lidského bytí. Alegorie a tajemnost lidského života jakoby nikdy neměla být proměněna v lidský objektivní názor, má svá mnohá zákoutí, jejichž prostřednictvím je nesmírně složité pohlédnout do očí zdánlivě jasné podstatě.
Aniž bychom se však této podstaty nuceně dotýkali a hledali důvod návaznosti dalšího členu v naší dokonale krátké řadě, či zástupu, který však možná pouze celý jedním nekonečně se štěpícím prvkem je, docházíme zde ke spojení člověka s Faustem. Skrze člověka a záhady smyslu jeho bytí se vtělujeme do Fausta, člověka i boha, tedy postavy spojující v sobě obě protilehlé polarity, něco zdánlivě nesourodého. Faust ve vlastní obyčejnosti nachází smysl svého jednání a působení, a tak se vnitřně dotýká božské mysli, s níž se tímto jednoduše se jevícím nálezem“ až dokonale prolíná. Plave v životě lidství, potápí se v nekonečných záplavách obyčejnosti a slepě pátrá po TOM. Po ČEM? Boží svět je jeho odpovědí. Jak ale pohlédnout do „očí“ ryzímu štěstí, když jsme zaslepeni? Faust není, člověk má přes oči černou pásku a bůh vše sleduje čirým zrakem.
Právě tato problematika je na první pohled možná nepřímo, avšak ve své podstatě velice hluboce podaná ve dvou literárních veledílech, jejichž datace spadá do 17. a 18. století. Práce naprosto odlišné, obě však diskutující duchovní podstatu bytí a nepostradatelnost uvědomění si tohoto „ základu“. Johann Wolfgang Goethe a jeho neojedinělý Faust v období preromantismu, tedy počátku 18. století, a barokní dílo Bedřicha Briedla- Co Bůh? Člověk?- které spadá do století sedmnáctého…
Práce poměrně časově nevzdálené, avšak vlastním obsahem, typem vyjadřování zcela neslučitelné, dokonale podávají nepopiratelné svědectví o charakteristice podstaty a smyslu života jak lidského, tak „ božského“. Obraz lidské existence podává dílo Co Bůh? Člověk?, jehož řádky pochází z tvorby Bedřicha Briedla, barokního spisovatele a jezuitského misionáře. S hlubokým duchovním nádechem jsou zde reflektovány poznatky a domněnky o lidské drobnosti v kontrastu s boží nepomíjivostí a dokonalou čistotou, a to prostřednictvím přímé ich formy skládající ideje do veršů. Viditelný a adrenalinový je spád děje. Dění se v poemě sice v podstatě vůbec neobjevuje, avšak i toto je relativní, jelikož prostřednictvím srovnávání mnohých dualismů se rafinovaně přenášíme od události ke skutečnosti, jejichž atmosféra z veršů poznatelně prodechuje. Vyzdvihování všeho božího metaforami a vznešenými atributy jen cíleně napomáhá vytvořit si pomyslnou představu člověka v jeho nedokonalosti a obyčejnosti, jak se koupe v prázdnotě Nicoty.
Od této myšlenky však lidskou představivost odvádí Goethův Faust, který tajemně a nejistě věří a touží po dosažení „ nedosažitelného“- tedy lidského štěstí . O této nedosažitelnosti je v díle naprosto přesvědčen i sám bůh, který proto neváhá Faustovu duši vložit v sázku s ďáblem. Tento dvojdílný román je pak reflexí problému nespokojenosti s obyčejností, touhy a jejich styku. Goethův Faust jakožto literární dílo spadá do preromantismu, období subjektivních citů, jejich expresivity a přirozeného vyjadřování pocitů. Na přelomu 18. a 19. století se tedy Goethe pokusil osobitě interpretovat postavu Fausta, jakožto stvoření diskutovaného a nesmrtelného.
Ve svém díle se odráží od obrazu obyčejného lidského tvora, jak jej spodobňuje před jedním stoletím Bedřich Briedel, a vytváří představu o novém „člověku“, který je nakonec protkán štěstím a naplněn dokonalou harmonií a kterým, jak lze z veršů Fausta prostřednictvím mnohých jinotajů vyčíst, může však být každý. Proto je Faust báječný- je ojedinělý, ale přitom sedí v každém z nás. Možná vstane a někam uteče- to bychom se pak cítili naplněni, protože bychom se duševně probudili, a tak napustili vlastní duši až prasknutí nepředstavitelně živou energií a skrze ni dýchali náladu. Procento lidí, jejichž Faust ale celý život nespí, je však prchavé, a právě proto je probuzené spodobnění Boha i člověka v Goethově díle tak ojedinělé.
Je při nejmenším šílené stavět boha, člověka a Fausta do jedné linie, avšak když do naprostého kontrastu božství a lidství vstoupí rozčarovaný i cílevědomě bláznivý Faust s neutuchající touhou po štěstí a oba dualismy spontánně protne, jak jinak tuto trojici interpretovat…? Zobrazme je v prostoru, přímce či jediném bodě, vždy však budou jeden druhým a druhý třetím, ukryti v nevědomí. Vždy budou nejvzdáleněji odlišní, ale zároveň se bez sebe neobejdou, jelikož všichni pocházejí ze samého, přestože každý vznikl jindy. Tu je člověk ve své dokonalé pokoře a zhnusen sám sebou. Tu je mlčící jednající božstvo. Tu je toužící Faust polykající hořkou slinu chtíče. Tu Bedřich Briedel, baroko a duchovno protkáno vírou, tu J. W. Goethe, mimo jiné mistr exaktních věd. Tu je kontrast, tu nedělitelná sounáležitost. Vše a nic náležící a spojující se v bohu, od nějž vše pochází a k němuž se vše navrací.