Chloubou mého pokoje je obraz od Picassa Guernica, v kopii samozřejmě. Ten tajuplný obraz, který mi je na blízku, když nemůžu spát. Když ve Španělsku vypukla občanská válka, Picasso se zpočátku příliš v politice neangažoval, pouze při každé příležitosti kritizoval a slovně zesměšňoval ty, kteří povstali proti legitimní vládě. Bombardování Guerniky roku 1937 nacistickou leteckou legií se však stalo jeho projevem síly a agrese proti malému a bezbrannému městu. A právě tato událost inspirovala Picassa k vytvoření černobílého díla-Guernicy. Promítl v ní svůj symbolismus, dokonalost, ladnost štětců i smyslnost stínů. Zachytil v ní bolest, která může být stěží vypovězena, vizualizaci zničení a pošlapání morálních hodnot. Promítl sem také všechny dosavadní styl, které alespoň trochu vyznával: realismus, surrealismus, expresionismus a zvláště pak „svůj směr“-kubismus. Obraz byl vykrystalizováním čtyřicetileté umělecké tvorby. Zobrazuje ženu, býka a koně jako strašlivé souputníky ve světě hrůzy a vše je vyvedeno ze zarytého kontextu.
Někdo si při vyřčení spojení Picasso-Guernica vybaví výtečný film Jamese Ivoryho-Přežila jsem Picassa. Ten vypráví o životě velkého španělského malíře a milovníka, v němž si titulní roli zahrál nezapomenutelný Anthony Hopkins. Někdo však, což je velká chyba, neví, že na prknech pražského divadla Ungelt již pár měsíců hrají hru amerického dramatika a scenáristy s prostým, ale trefným názvem Picasso. Inscenace, odehrávajíc se za druhé světové války v Paříži, pojednává o malíři a o jedné Němce. Do hlavních rolí byli vybráni bezprostřední herci, a to Milan Kňažko a Vilma Cibulková. I při tak obscénně nenáročné hře, je radost pozorovat psychologický, a v některých scénách i fyzický, souboj mezi hlavními protagonisty. Být svědkem výměny dominance obou představitelů je neuvěřitelný divadelní zážitek. Svou precizností a soustředěností svádějí odhodlaný boj pokořit se navzájem. Pokaždé když jdu do divadla, mívám pocit, že vždy jeden herec svým uměním vyčnívá nad ostatními, ale ne však v tomto případě. Zde se navzájem doplňují a společně hledají smysl bytí, byť jsou ve skutečnosti soupeři. Ungeltský Picasso je výborná inscenace, kterou si rozhodně užijí nejlépe ti, kteří se o Picassovo umění zajímají trochu hlouběji. Jak divadelní inscenace nebo film a malba samotná, je vrchol a syntéza zároveň Picassova bohémského života.
Když Pablo umíral, jeho poslední slova byla: „Připijte si na mě, na mé zdraví, víte, že já už pít nemohu.“ Když večer usínám, mé oči jsou upřeny na Guernicu. Dobrou noc, strýčku Fido, dobrou noc milé děti. Ve snu připíjím na zdraví mistra, jejž až později svět prohlásil za umělce, který byl daleko před svou dobou.